Duhové přání
Ztratila se Duha, obyvatelé zahrádky už o tom ani trochu nepochybovali. Taková duha je jen jedna na světě a musí být všude, kde právě prší a zároveň svítí sluníčko, tam pak postaví duhový most. Každý, kdo takový most vidí, si může něco přát a všechna přání se po Duze svezou jako po klouzačce až na Duhovou hvězdu, kde je pro jejich vyřizování parta duhových mužíků. Jenže to bylo. Na zahrádce je smutno. Blíží se velký zahradní svátek a všichni se těšili na svá duhová přání. Jenže ať si Dešťová víla hrála s kapkami ve sluníčkových paprscích, jak chtěla, Duha ne a ne se objevit.
„Kotlíku,“ fňukala unavená Dešťová víla. „Už mě všechno bolí, jak tu trdluju od rána, teď je k večeru a Duha nikde. Všechno přece dělám, jak má být. Roztočila jsem kapky, poslala je do sluníčkových paprsků, spustila jsem vodní mlhu a pořád nic. Koukej, Kapička už je ukapaný a uskákaný, že ani nevstane z obláčku.“
„To víš, že jsi nic nezkazila,“ povídá Kotlík Dešťové víle.
„Myslím, že se tu něco zvrtlo. Půjdu se vyptat kolem. Do svátku zbývají tři dny, to se určitě spraví.“
Kotlík sice Dešťovou vílu utěšil, ale sám si nebyl ani trochu jistý, že bude spraveno. Vydal se ke konvalinkám, kde měla Duha svoji postýlku, ale ty už mu na uvítání zvoní: „Tady nenajdeš, co hledáš, všechno je pryč a navždycky.“
„Jaképak navždycky,“ zlobí se Kotlík.
„Ona to říkala, když odcházela,“ vycinkávají konvalinky Kotlíkovi.
Večer zastihne skřítka na lavičce uprostřed zahrádky měsíc: „Jak to, že ještě nespíš, skřítku?“ volá Měsíční královna.
„Čekám tu na tebe, rád bych se podíval na Duhovou hvězdu. Duha se ztratila a nikdo neví, kde je jí konec ani začátek. Pomůžeš mi?“
„Pomůžu, proč bych nepomohla. Znám duhové mužíky, často mě na mém nočním putování pěkně rozesmějí. Chyť se a pevně se drž.“
Měsíční královna natáhne paprsek až k zahradní lavičce, Kotlík si na něj obkročmo sedne, chytne se rukama a paprsek se zvedá vysoko nad zahrádku, až na temné noční nebe a tam se otáčí za jednou zářivou hvězdou. Jak se Kotlík blíží, vidí, že hvězda není do zlata jako ty ostatní, už rozeznává barvy, jedna, dvě, tři, osm jich je! A už ho paprsek snesl doprostřed reje duhových mužíků. Jeden přes druhého skákají a dovádějí, když vidí, že se blíží návštěva.
„Jejda, jejda, duho-jejda, ahoj, tebe známe, ty jsi přece Kotlík ze zahrádky,“ usmívají se.
„Jsem tady, abyste mi poradili, kde mám najít Duhu.“
Mužíci malinko zesmutněli a jeden z nich se špičatou čapkou povídá: „To právě taky nevíme. Ono to, Kotlíku, vypadá, že tu máme veselý život, ale to my jen tak. Bez Duhy se nedozvíme ze světa ani přáníčko. A když nemůžeme plnit přání, jsme bez práce. Už jsme splnili kdejaké přání i sami sobě, ale jak si začneme přát, aby se Duha vrátila, nějak se všechno zvrtne. Podívej, už zase, vidíš, naše hvězda se začíná ztrácet. Mám strach, že se na ní dlouho neudržíme. Jestli zmizí, ztratíme se ze světa i my a všechna dobrá přání zůstanou nesplněná.“
„Jak to, dobrá přání,“ zpozorněl Kotlík. „A co se stane s těmi špatnými?“
„Ty my jsme nikdy neplnili, na to stačí jeden Kazišotek, a ten jak víš, běhá u vás dole po světě.“ Vysvětluje další mužík, bez čapky, ale zato s duhovými fousky. „Taková my plnit neumíme a ani nechceme, každé špatné přání vrátí nakonec špatnost tomu, kdo si ho přál.“
„A jak to bude teď?“ vyptává se Kotlík dál.
„No,“ váhá další. „Teď se budou plnit jen ta špatná. Duha zmizela, ale Kazišotek je na světě dál. Teď si může sesbírat i všechna dobrá přání, protože k nám bez Duhy nedoletí. Jenže dobře víš, co s nimi asi Kazišotek udělá.“
„To tedy dobře vím,“ kývá smutně Kotlík hlavou. „Udělá z nich kazi-přání.“
Najednou je tu měsíční paprsek a Měsíční královna volá: „Kotlíku, pospěš si, dole už to začalo, potřebují tě tam! A já už musím na druhý konec světa.“
„Jejda, cože začalo,“ diví se Kotlík a natahuje se s mužíky přes okraj hvězdy, aby se podívali na svět. Tam právě vychází sluníčko a svítí na úplné dopuštění. Každé slůvko, každé sebemenší přáníčko i pomyšlení se převrací do špatnosti. Koukejme, myška si zrovna hrála s ježkem na honěnou v bezoví. Jak se mu chtěla prosmýknout, škrábla se o jeho jehličku a jen si pomyslela: kdybys tak byl bez jehliček, už tu je vyděšený ježek s holým tělíčkem. Krtek zase kutá na své hromádce a jen si pomyslí: ať se mi ta lopatka nezlomí právě teď, lup a lopatka je na dvě půlky. Kotlík se honem loučí s duhovými mužíky, nasedá na paprsek a pospíchá dolů do zahrádky spravit, co se dá. Jeden z nich mu ještě na rozloučenou pošeptá: „Něco jsem jednou slyšel o konci světa.“
Jak je Kotlík v zahrádce, hned radí: „Od teďka žádné špatné myšlenky. Jak vám nějaká jen mžikne, v okamžiku se splní. Musíte myslet na samé krásné věci.“
Všichni se snaží, jenže ono to nejde. Myšlenky poletují, přelétají a stačí si třeba v duchu říct: „Jen aby to jablko…“ a už padá z jabloně přímo na Kotlíkovu hlavu. Není však čas na foukání boulí, skřítek ví, že musí jednat rychle nebo bude boulovatá celá zahrádka.
„Konec světa, konec světa, kdepak to asi je?“
„Hej, sluníčko, víš něco o konci světa?“
„Ale svět přece nikde nekončí,“ volá slunce zlatým hlasem.
„A neviděl´s někde Duhu? Co třeba tam, kde každé ráno vstáváš?“ křičí Kotlík.
Sluníčko slabě cinkne: „Máš pravdu, tam by mohl být konec i začátek. Ještě to zkusím, ale musíš počkat, nemůžu jít rychleji než den.“
„Možná bys mohl někoho poslat,“ navrhuje skřítek Kotlík a tahá sluníčko za nejdelší paprsek, kterým šimrá květy slunečnic.
„Tak tedy pojď a podívej se sám,“ dovolí sluníčko Kotlíkovi nasednout na paprsek, a pošle ho trochu proti času do svého domku na malý ostrůvek v teplém východním moři. Paprsek pronikne mlhou a Kotlík už vidí sluníčkový domek, ale jak to, že není zlatý? On je celý duhový!
„Duho!“ křičí Kotlík z paprsku. „Co tady děláš, všichni tě hledají!“
Duha jen zvedne jeden konec svého duhového závoje a posmutněle řekne: „Já už na svět nepůjdu, neumím plnit přání, tak zůstanu tady, abych zase něco nezkazila.“
„Jaképak nezkazila, to za tebe opatří Kazišotek. Bez tebe se na světě nesplní jediná pěkná myšlenka.“
„Co to povídáš,“ vede si svou Duha. „Vždyť mi ta holka řekla, že jsem jí nesplnila její přání.“
„Kdo to byl?“ ptá se Kotlík. „Já o nikom takovém neslyšel.“
„Ále, jedna taková marnivá holka na louce. Chtěla nové šaty, tak je dostala. Jen pro ně měla přeběhnout louku. Jenže ona že ne. Že si pro ně nepůjde.“
„Když někdo nechce pro své přání nic udělat, nezmůže nic ani Duha, to přece každý ví,“ hned má po ruce Kotlík vysvětlení. „Přece kvůli jedné líné parádnici nepřijde celý svět o svoje přání. Jen se podívej,“ podá Kotlík Duze svůj dalekohled.
Duha se dívá na svět, kde se každé přání obrací ve špatnost. A vidí Kazišotka, jak si vesele skáče po světě a navádí každého k dalším a dalším špatnostem.
„Tak já se tedy s tebou vrátím, když myslíš,“ rozhodne se.
„Pojď, pojedeme udělat na svět dobře,“ chytí Kotlík Duhu za jeden konec, pošimrá sluneční paprsek, ten se vznese nad svět a za ním se táhne obrovský duhový most, který překlene celou oblohu.
Kotlík stojí s přáteli už zase na pevné zemi své zahrádky. Černé myšlenky jsou dávno pryč, začíná svátek a všichni si přejí své nejtajnější přání.
Právě se na obloze objevila Duhová hvězda a duhoví mužíci nevědí, kam dřív skočit, aby je všechna stačili splnit.
„Jen si každý nezapomeňte to svoje včas vyzvednout,“ radí ještě Kotlík přátelům a pozoruje veselý duhový svět.