Dýňový dýchánek
Na zahrádce už se všechno nachýlilo k zimě, jen jeden záhonek hrál barvičkami jako vymalovaný. Povalovaly se tam různě velké kouličky od jedné, malé jako tenisový míček, k té největší jako nafukovací míč. Byly to dýně, vybarvené od zelené přes žlutou až k oranžové, a Kotlík si s nimi rád chodil povídat. Jednou zašel skřítek Kotlík za dýněmi a domlouval se s nimi na sklizni: „Tak jsem si myslel, že byste se mohly pomalu překoulet do sklípku, za chvíli tu máme ranní mrazíky a to už by vám bylo zima i ve vašich kabátcích.“
Jenže dýně měly jiné plány.
„Kotlíku, to je brzo, budou Dušičky a přece dobře víš, jak si my, dýně, tenhle svátek užíváme. Nech nás ještě chvilku na záhoně, nebo z nás udělej strašidelné lampičky, jen takové strašeníčko malé si chceme užít, tak nám dopřej, Kotlíčku, skřítečku…“
Kdepak, jak se daly dýničky do prošení, nešlo jim odolat.
„Vlastně mají pravdu,“ uvažoval Kotlík. „Málem jsem zapomněl, že zahrádka potřebuje vyzdobit a jak jinak, než s dýňovou pomocí.“
Celých pět dní Kotlík potřeboval, aby všechny dýně vydlabal a ozdobně vyřezal. Dýně držely, ani se nepohnuly, když Kotlíkův nožík vytvářel zubaté okraje, kulaté obličeje, vyřezával lístečky, křížky a jiné otvůrky. Pak je roznesl po celé zahrádce a připravil do nich svíčky.
A pak, než by ses jednou kolem skleníku otočil, byl dušičkový svátek tady. Ráno sluníčko jen tak vykouklo přes mrak, aby pozdravilo Kotlíka: „Jejda, Kotlíku, tys to dneska vzal do barevna, jen co je pravda. Jak vidím, všude samá žlutá, posvítíš si i beze mě a já musím ještě spát, abych si odpočinulo.“
Zazívalo, schoulilo se do své oblačné postýlky, přes kterou se mrak jako závoj natáhnul.
Kotlík ani nestačil hlesnout, natož popřát pěkné spaní. A tak šel den bez sluníčka rychle k večeru, a když kolem čtvrté odpoledne bylo vidět sotva na pár kroků, Kotlík usoudil, že je čas na dýňové užívání. Však už taky kousek od skleníku přistával vrtulníček skřítka Časíčka a do zahradních vrátek se hnali staří známí detektiv Zrcátko a pes Šerlok. Vodní skřítek Leknínek sem mířil od jezírka, aby si vychutnal tu dýňovou oslavu spolu se svými přáteli, objevil se i krtek a myška.
Skřítek Kotlík požádal o pomoc ohnivou panenku: „Pomůžeš rozsvítit dýňové lucerničky, prosím? Je jich tolik, že bych je do rána obíhal.“
„Ráda,“ volá ohnivá panenka. „Pro mě je to hračka.“
A už vybíhá z krbu, rozhlédne se a vidí, kde všude žlutavé kouličky na zahrádce sedí. Skočí do první, rozškrtne svíčku, plamínky vyletí k obloze a po nich přetančí ohnivá panenka do další dýně, a potom do další, další a další. Za chvilku je celá zahrádka osvětlená jako ve dne, jako by na ní zářil plný tucet sluníček.
V tu chvíli vykoukne z mraků ospalé sluníčko. Celý den klímalo a teď v podvečer chtělo popřát dobrou noc a klímat dál. Ale co to, zahrádka je plná světla a Zrcátko vtipkuje: „Jen se koukni, jakou náhradu jsme si pořídili místo tvého svícení!“
Ale pro unavené a ospalé sluníčko to dneska není žádný vtípek, když vidí, jak si přátelé vedou bez něj. Tak se uraženě schová za mrak a povídá: „Víte, co, když jsem tady k nepotřebě, půjdu pryč. A vy si můžete už navždycky svítit dýněmi.“ Hned si chystá raneček, že jako odchází.
„Bylo jsem tu celé léto, a kdo mi aspoň jednou řekl: Tak si jdi zdřímnout. Nikdo. Sotva jsem skončilo tady, muselo jsem koulet svítit na druhý konec světa. A vůbec, vůbec, vůbec…“
Uraženě si balí raneček a tváří se, že jde pryč. Všichni dobře vědí, že stejně přišel čas pro večer a úplňkový měsíček, a tak jeho slova neberou úplně do vážna. Jen mávnou a řeknou: „Ahoj zase ráno…“
A konečně si začnou užívat dušičkového svátku, jak se patří. Veselí se, pochutnávají si na dýňovém koláči, který odpoledne Kotlík s ohnivou panenkou upekli, k němu popíjejí dobrý čaj s medem. Je jim pěkně dušičkově, trochu do smutku, trochu do veselosti, až vyzdobené dýničky začnou malinko vyvádět, notují, básní, vymýšlejí legrácky, jako třeba: „Je nás dvanáct dýniček, jako tucet sluníček.“ Nebo třeba: „Já dušinka, dýňová, svíčka ve mně duhová, dává teplo teplíčko právě jako sluníčko!“
Jejda, ty to ještě ke všemu vyvedly na samý koneček. Sluníčko ještě nebylo moc daleko, a tak se najednou z nebe ozval jeho zvonivý hlas: „Jen si nemyslete, že neslyším. Když vám to stačí, tak stačí.“
Všichni byli veselí, povídali si a nemysleli na uražené sluníčko. Jenže druhý den to vypadalo, že nastalo to nejbláznivější ráno na světě. Kotlík se probudil, kouká, podle hodin by dávno mělo být světlo, vždyť už je čas na snídani, ale všude tma tmoucí.
„Kde se nám asi sluníčko zdrželo,“ pomyslí si skřítek starostlivě, „abychom tady nezůstali v samé tmě.“
Co když se doopravdy urazilo? Co když si myslí, že ty dýňové uličnice mohou svítit místo něj už napořád? To přece nemůže napadnout naše rozumné sluníčko, které je na světě miliony let. I rozumnému to ale někdy přemýšlí do blázniva, a tak to bylo i se sluníčkem. Podle Časíčkových hodinek se den pomalu přehupoval k polednímu a na zahrádce i v okolí byla stále tma.
„Šerloku, hledej,“ vybízí Zrcátko detektivního psa a sám si leští svoje detektivní zrcátko.
„Třeba je tu někde za rohem,“ snaží se detektiv napravit svoje včerejší vtipkování i dýňové veršování a už obíhá zahrádku, jenže bezvýsledně. Sluníčko není k nalezení.
„Vezmu to do ručičky,“ povídá Časíčko. „Půjde mi to nejlíp. Mám vrtulníček a z výšky je vidět dál.“
Hned nasedá, rozsvítí světlo a letí tak vysoko, jak jen může. Časíčko letí, letí, neví, jestli správně. Zkusí nařídit hodinky na východ a umiňuje si, že třeba celou zeměkouli obletí, aby slunce našel. Jenže tma je všude, na východě, jihu i západě. Zkouší letět na sever, kde je stále led a sníh, ale kde by potkal právě tady teplé sluníčko, myslí si. Jenže, koukněme, jak letí k severu blíž a blíž, tma ubývá a světla přibývá, je ho víc a víc, až konečně Časíčko vidí před sebe, vedle sebe i pod sebe a letí dál, kde na obzoru vidí barevné světlo, které dělá na obloze roztodivné obrazy. To polární záře si užívá svého času a krášlí severní nebe. Časíčko pomalu přistává, když v tom se ze strany objeví tolik hledané sluníčko a Časíčko sleduje, jak si hraje s polární září, houpe se s ní na obloze, vyhupuje nahoru a dolů a svítí a svítí.
„Sluníčko, přišel jsem si pro tebe. Pojď se mnou k nám domů.“
„Ale coby,“ rozmarně se směje sluníčko.
„Koukni, tady mě potřebují, tady si užívám. Vy máte svoje dýně, říkaly, že jsou za dvanáct sluncí, tak si sviťte.“
„To přece bylo jen včera, na dušičkový svátek,“ vysvětluje Časíčko.
„Vždyť víš, že tě každý den alespoň na chviličku potřebujeme. Podívej, natáhni se trochu víc, koukni se tam k nám, vidíš tu tmu? A to je právě poledne.“
„Jenže tady je tma půl roku, teď zrovna jí měli dost a potřebují světlo právě jako vy,“ odsekává uražené sluníčko.
Časíčko neví, jak dál, když najednou se z polární záře ozve takový zvláštní kovový ledový hlas: „Ale sluníčko, netrestej kamarády za trochu veselosti. Nikdo nemá žít ve tmě. Pojď, půjdeme spolu na svět rozdat krásu, teplo a světlo.“
V tom se polární záře vyhoupne výš a ještě výš na oblohu, až osvítí celou planetu. Všichni stojí, udiveni tou krásou a sluníčko se malinko zastydí, že chtělo svítit jen pro někoho. Sbalí si svůj raneček a šupity zpátky na oblohu právě tam, kde má být. Časíčko se může vrátit za svými kamarády. Jeho vrtulníček přistane na zahrádce právě ve chvíli, kdy se z mraků vyloupne první sluneční paprsek a celou ji ozáří. Přátelé na zahrádce jsou rádi, že se vrátilo sluníčko i jejich kamarád a společně se dívají na tu krásu – polární záři, jak se koupe ve sluníčkovém světle.