Jabkohruška
Na Kotlíkově zahrádce bylo místa právě tak akorát, aby bylo všechno po jednom. Jeden květinový záhon, jeden pro jahody, pro okurky, zelí a další zeleninu. Pak tu byla jedna třešeň, jedna višeň, hruška, jeden strom švestkový, jeden meruňkový a jeden jablečný. Být stromem je pěkná práce. Na jaře nasadit na květ, listy rozvinout, a potom hlídat ovocné zrání, aby všechno bylo pěkně do sladka, křupava nebo na měkko podle ovocné potřeby.
Kotlík měl právě starání se starou hruškou. „Kotlíku, nevím, jak to bude s mými hruštičkami,“ povídala takhle jednou zjara. „Tolik let jsem ti dávala dobrou úrodu, ale teď už nemám sílu na kvetení a zrání. Chce se mi jen spát a spát.“
Kotlík věděl, že to jednou přijde u každého stromku. Hruška byla už hruškovou babičkou a nemohla rodit nové hrušky. Přesto Kotlík nechtěl hrušku jen tak vykopat a pořezat, ještě chvíli mohla být na zahrádce k užitku, a tak ořezal větve a nechal kmen pro bydlení včelám.
„Kam teď asi zasadím nový strom?“ přemýšlel. Jestliže chtěl hruškovou úrodu, musel začít hned, ale jak to udělat, když zahrádku nenatáhneš na větší?
„Proč by na jednom stromku nemohly růst hrušky s jablky?“ ťuknul se Kotlík do čela. „Ušetřím místo a všeho bude dost.“
Kotlík se rozhodnul a pustil do díla. Vybral si dobře narostlý jabloňový stromek, pár větviček odstranil a na ta místa přivázal větvičky hruškové. Zakouzlil půlku stromu kulatým kouzlem, aby byla do jablkova, a druhou zase kouzlem šišatým, aby zrála do hruškova. Šel si po své práci a myslel, že je vystaráno. Na jaře šlo všechno jako na drátku. Jeden kvítek hezčí než druhý, vesele si kvetly vedle sebe, prozpěvovaly písničky jablíčkové i hruškové, ale pak přišlo velké letní zrání a všechno bylo naruby.
Bodejť by ne, jablka zrají pěkně do soudkova, trochu do zelena, s tvářičkami červenými jako maliny. A hrušky jsou prostě hrušky. Barvičkami někdy podobné jablkům, ale tvarem dočista jiné. Jak se začalo ovoce klubat, začaly se klubat i první hádky a pošklebky.
„Hej, ty koule jedna zelená, co děláš na tomhle stromě, sem patří hrušková krása,“ volala jedna malá zelená hruštička na jablíčkové škvrně.
„Co mi to povídáš, ty šišatice jedna, tohle je přece strom pro jablečnou úrodu,“ brání se jablíčko.
„Kdes nechala oči, koukni kolem sebe, všude samá hruškovatost,“ odporuje malá hruštička.
Jablíčko se rozhlíží, vidí hrušku a vedle zase svého kulatého brášku. To už se probouzí i ostatní mláďata a začnou jeden na druhého pokřikovat.
„Hele, co nám to tu roste za šišatá jablka,“ diví se jablíčka.
„Jaká jablka, tohle je přece hruškový strom,“ hádají se hruštičky.
„Tak se spočítejme,“ navrhne jablko, které sedí úplně nahoře ve špičce a má dobrý přehled. „Koho bude víc, tomu patří celý strom.“
„Počkej, počítat budeme oba, aby to bylo do spravedliva,“ povídá hruška, která také sedí úplně na vrcholku hned vedle jablíčka.
„Tak každý svou půlku,“ rozhoduje nejvyšší jablko, „a pěkně potichu, ať se nerušíme.“
A tak počítají. „Třicet jedna,“ hlásí hruška. „A nás je právě tolik,“ brumlá jablko.
„Komu tedy patří tenhle strom?“ diví se jeden po druhém.
„To se ještě uvidí, “ vede si svou hruška. „My vám ukážeme, kdo je tady doma,“ a hned se začne na své větvičce kývat, mávat a houpat, snaží se bouchnout do jablka a vystrčit ho ze stromu. “Přidejte se,“ křičí na ostatní tahle hruška.
„Strom je náš, každý shodíme jedno jabko a bude. Co by nám tu měly růst nějaké kulatice. Pryč s nimi!“ hloupě křičí a navádí ostatní hrušky, aby se rozkývaly a shodily jablka.
Jenže jablka si to nedají líbit, a tak se všichni houpají, kývají, narážejí do sebe jako berani v boji, až najednou, lup a šup, jedno jablko a právě ta hádavá hruška leží pod stromem. Trávník je sice jako měkoučká peřinka, ale taková hruška nevydrží pád z výšky a když, tak určitě nebude vypadat jako princezna.
„Jejda bejda, jak mě všechno bolí, a koukni, tady mám modřinu, a tady taky, ách, ách,“ vzdychá hruška a lituje, že byla neopatrná při tom bojování.
„Jak já se dostanu zpátky nahoru? A co když mi už napořád zůstane naražená slupka?“
„Tys mi dala,“ heká vedle ní nedozrálé jablko. „Teď už těžko dozraju, jsem tak do kompostu.“
„Jak to, do kompostu,“ zpozorněla hruška. „Přece stačí jen vyskočit zpátky na strom, chytnout se svojí větve a hezky si dál uzrávat do sladkosti.“ Hruška zkouší vyskakovat zpátky na strom, skáče, skáče, jenže ze skákání má už celé tělo otlučené.
Jablíčko se začne smát, protože si myslí, že se dokutálí, kam potřebuje. „Koukni, ty hruško hloupá, pak kdo že je lepší,“ a jablko udělá jeden, druhý, třetí kotrmelec a je u stromu. Jenže co dál? Tohle jablko zrálo do rozumu a dobře vědělo, že jak jednou sešupne na zem, nemůže se vrátit zpátky.
„I co, bráškové, dobře by se mi s vámi ještě houpalo, dejte si pozor, ať vás hrušky neoblafnou a neskončíte taky na zemi. „Já si jdu najít někoho, kdo by mě mohl potřebovat.“
Jablíčko se koulí od stromu, až narazí na ježčí rodinku. „Podívejte, jablko, může nám posloužit do zásoby,“ rozhodne táta ježek, naloží si jablko na záda a běží s ním do pelíšku.
A co na stromě? Tam bylo ticho, tichoučko. Všichni viděli, jak dopadli ti, kdo se hádali. Jenže co dál? Můžou hrušky s jablky žít na jednom stromě, když se sobě ani trochu nepodobají?
Skřítek Kotlík si myslel, že ano, ale teď přiběhnul pod strom a vidí, že je tu natropená pěkná škoda. Na stromě se nehne ani lísteček a pod stromem leží natlučená ufňukaná hruška.
„Kdepak ses tu vzala, malinká?“ stará se Kotlík.
„Jakápak malinká?“ nafrní se hruška. „Já jsem přece z nejvyšší větve a chtěla jsem si prohlídnout svět taky zezdola.“
„To sis ho tedy prohlídla. Dobře víš, žes měla být ještě týden na stromě. Takhle nejsi ani do koláče.“
„Tak mě přece pověsíš zpátky, skřítku, a bude to raz dva,“ rozkazuje hruška.
„Co jednou spadne, zpátky se nedostane. Ale tebe přece neshodil vítr, tak jak to, žes tak brzy pod stromem?“ Kotlíka jen tak někdo neoblafne a chce vědět, co a jak.
Hruška se stydí něco říct, ale najednou ze stromu se ozvou ostatní: „Tohle je přece odjakživa hruškový strom, chtěli jsme vyhnat jabka.“
„A zatím jsi na zemi sama, viď.“ Má konečně po ruce vysvětlení Kotlík.
„Tak ses natloukla, že budeš leda vosám pro trochu sladkosti,“ domlouvá jí Kotlík, „a vy jste mohly dopadnout stejně. Jak vidím, kamarádi nebudete. Tak co s vámi, abyste se už nehádali?“
Chodí dole, něco si mumlá, něco špitá, až se rozhodne: „Takhle to uděláme.“ Natáhne ruce ke stromu a řekne: „Žádné jabko, žádná hruška, zakouzluji tě na jabkohrušku!“
Strom zašumí: „To je nápad, Kotlíku, na ty dva bych stejně nestačil.“
A před skřítkovýma očima pomaloučku jablka mění barvu do hruškova, hrušky se tvarují do soudkova.Tak Kotlík pro málo místa a hruškojablkové hádání vymyslel pro svou zahrádku nový strom, který má ovoce tvarem po jablíčkách a chutí po medových sladkých hruštičkách.