Jak cibulka přestala plakat
Když Kotlík zjara zasázel maličké cibulky, jen trošinku zakouzlené, aby se kulatily, záhon byl černý a tichý. Stačilo však trochu trpělivého zalévání a občasné spršky skřítka Kapičky, aby z cibulek vyrašily zelené, malinko nafouklé stonky, které vypadaly jako přerostlá pažitka. Tyhle stonečky jsou nakrájené moc dobré na chleba s máslem a Kotlík rád na jaře vyměnil svoji rohlíkovo-marmeládovou pochoutku za tuhle cibulovou.
O pár týdnů dál stonky buclatí a ženou do výšky, v zemi se začínají kulatit pěkné cibulky a oblékat se do svých kabátků – oranžových, červených nebo bílých. Dřív, než si navléknou alespoň dva kabátky, nemůžou ze země ani za nic. Bodejť by ne, někdy trvá kolik měsíců, než jsou k pochutnání, a to by se čekáním pěkně promrzly!
Byl konec léta, ale ještě pořád takové teplo, že všichni čekali, kde spadne trochu vody, aby se mohli napít nebo vykoupat. Špačci pili rosu z lístků kontryhele, krtek si cachtal nohy v jezírku a Kotlík kropil zahrádku, až mu z toho vyhládlo. Kropí mrkev, květiny i záhon cibulky, a najednou kouká, místo zelených vršků se záhon oblíká do barviček.
Hned po zalívání běží k cibulkám a počítá: „Jeden kabátek, druhý, třetí, jéje, vy se ale oblékáte jako na severní pól! Kam letos pocestujete?“
„Nikam daleko,“ sborem na to cibulky. „Nejspíš zůstaneme hned tady vedle v kuchyni.“
„Tak proč tolik oblečení, když na tak blízko?“ ptá se skřítek.
„Přece tady nebývá zima ke zmrznutí.“
„Jen se zeptej Časíčka, jak letos bude,“ odpovídají cibulky.
„My dobře víme, že si letos mrazení pěkně užijeme.“
„A že to neví taky ta červená uprostřed,“ diskutuje Kotlík.
„Hej, malá, no ty, ty neoblečená. Ty se ještě nechystáš na cesty?“
„Sám jsi říkal, že zima nebude. Tak co. Takhle mi to přece sluší líp. Navlíknout na sebe nějaké šustí, to se pro mě ani trochu nehodí.“
Á jéje, Kotlík hned ví, kolik uhodilo. Každý rok to tak bývá, vždycky se najde alespoň jedna marnivá cibulka, která ví všechno nejlépe. Myslí si, že bude pořád tak pěkně. Na zimu ať se myslí v zimě a ne při teploučku!
Ostatní cibulky jen zašustí: „Vždyť jí to říkáme už kolik dní. Ale nic na ni neplatí. Myslí si, že bude nejprvnější bez kabátku.“
„A vůbec,“ najednou vyskočí marnivá cibulka.
„Já tady s vámi nebudu, radši půjdu do světa, tam budou mít větší pochopení pro moji cibulkovost.“
Cibulka se zahýbe, zavrtí a šup, je venku ze země. Kořínky se jí spletou ve dvě malé tenké nožky, skočí na jedné, poskočí na druhé a už točí se na cestičce. Udělá krok, poskočí na obou nožkách a ztratí se ve vysoké trávě.
„To je tedy zase cibulkové bláznění,“ pomyslí si Kotlík.
Možná si řeknete: Co do jedné cibulky, kdy je jich plný záhon. Jenže s cibulkami to není jen tak. Nechat takovou běhat po světě, mohla by způsobit pěkné trable. Cibulky se totiž neoblékají do kabátků jen tak pro nic za nic. Jejich dužina je pěkně šťavnatá a taky štiplavá. Stačí se přiblížit a už tečou slzy jako potoky, a tak to musí být. Kabátky chrání, aby zůstaly takové, jaké jsou.
Jenže to malá a taky trochu hloupá cibulka vůbec neví. Teď je někde ve vysoké trávě a snaží se najít cestu do světa. Kotlík už ví, co potřebuje – Časíčka s jeho vrtulníčkem, aby kouknul, kde se tráva hýbne jinak a seshora vypátral, kudy se vydala červená cibulička.
Jen pomyslí, už se Časíčko snáší na cestičku a mává: „Kotlíčku, ahojky, už jsem slyšel, prohlídneme zahrádečku, tak čekej!“
Vrtulníček se v tu ránu točí nad zahrádkou. Časíčko se rozhlíží, a pozor, tamhle u jezírka se hýbe tráva a bylinky jdou do chichotu - ale to si jen krtek jde pro pažitku do polévky. A co tamhle u šeříků to mihotání? Vždyť si tam myška s ježkem hrají na schovávanou!
Časíčko řídí pozorně vrtulník, letí dál a dál, obletí zahrádku dokola, letí doprostřed a stále nic nevidí.
„To je záhadička, Kotlíku, nikde ani stopičky. Jen mi řekni, proč tak honíš tu cibuličku?“ slétne Časíčko trochu níž a volá na Kotlíka, který stojí uprostřed trávníku a pozorně sleduje Časíčkovo létací pozorování.
„To je štiplavá věc,“ volá Kotlík nahoru.
„Jak cibulka vyskočí ze záhonu, ať projde, kudy projde, každého poštípe přímo do očí. Za chvíli tu může být plno pláče! Abych neměl večer místo zahrádky slané jezero.“
„To by tak hrálo, tak ještě jednou proletím dokolečka,“ volá Časíčko a nalétá nad pivoňky a už ukazuje Kotlíkovi, aby si to namířil právě tam.
Skřítek Kotlík u pivoněk vidí, že cibulka tudy určitě prošla. Květiny jedna po druhé sklánějí svoje baculaté květy a po stoncích jim tečou slzy. Vedle modré zvonečky v trávě klinkají na poplach: „Pozor, je tu nahatá cibulka!“ Další květiny honem ukrývají svoje kvítky, aby je cibulka nemohla poštípat.
Jenže téhle kuliferdě cibulkové se právě teď to štípání zalíbilo. Vždyť je to pěkná legrácka, takhle procházka. To tak, sedět na záhonku, vzít si na sebe nějaký kabát a nezažít takovou švandu!
Co je švanda pro jednoho, nemusí být pro druhé. Zahrádka je v mžiku celá v jednom velkém brekotu. Pláčou cvrčci, šnečí rodinka i včely, které právě přilétly na trochu pylu. Ani Kotlík už pro slzy nevidí pořádně na cestu. A přitom cibulka je rychlá, smýkne sebou tam, smýkne sem, schová se v konvalinčí a proběhne k šeříkům. Kotlík sice uhání, co mu nožky stačí, ale cibulku nedohoní.
Časíčko už ví, že se na to bude muset jinak, po Časíčkovsku. Přistane vedle Kotlíka, vyndá zpod svého bílého dlouhého kabátu hodinky, zezadu zasadí zelený klíček, zatočí jednou doleva a uprostřed v okénku hodinek se objeví slovíčko VRÁTÍMTO.
V tom se na zahrádce začnou dít věci! Na malou chvilinku zmizí všechny rostliny, místo zahrádky je jen holá pláň a na ní červená štiplavá cibulka, Kotlík a Časíčko. Kotlík popadne cibulku a šup s ní do kbelíku s vodou. „Vyplač oči sama sobě, cibuličko.“
Cibulka se mele, kňourá: „Jé, to né, vždyť jsem si ještě neužila cestování a štípání. Jé, to né, to není legracééé.“
„Teď to může být legrace zase pro druhé,“ povídá Kotlík. „Přece si nemyslíš, že je legrační všechny rozbrečet a utéct!“
Cibulka chce vyskočit z kbelíku, ale kdepak – voda na dně rozpletla cibulkové nožičky zpátky do kořínků a chladí zespoda cibulkovou štiplavost.
„Jé, zima mi tady jéé, Kotlíčku, udělej něco, honem, honem, než dočista zmrznu!“
„Ale jdi, je to jen trochu studené vody. Kdybys měla kabátek, nebylo ti teď do ouvej.“
Cibulka se otřese a z celé cibulkové nádhery začne téct jedna slza za druhou. Cibulka pláče a pláče, až je cibulkových slz plný kbelík. Celá se tak zmenšila uplakáním, že z krásné červené cibule je malá drobounká cibulinka.
„Tak už přestaň, nebo z tebe nezbude ani šlupička,“ domlouvá jí Kotlík.
Cibulka ještě dvakrát vzlykne, Časíčko potáhne hodiny zpátky na ČAS a už je tu zase celá zahrádka v plné parádě. Cibulka zapadne do svého důlku uprostřed cibulového záhonu. Ještě je čas, aby trochu zesílila a oblékla do kabátků.
Kotlík vezme hadici a smývá ze zahrádky cibulové slzy. Časíčko stojí vedle něj, pokyvuje hlavou a brumlá si: „To jsou tedy cibulkové věci, to jsou věcičky….“
A pak jdou s Kotlíkem do skleníku pro trochu odpočinku a povídání při malé svačině.