Jak Kotlík přechytračil červánkové víly
Bylo horké léto. Sluníčko vstávalo brzy po čtvrté a sotva se objevilo na obloze, už paprsky zahřívaly zahrádku. Tak to bylo až do pozdního večera, kdy se zlatý míč odkutálel ke krátkému vyspání. Kotlík hned po ránu pokropil celou zahrádku a večer znovu. Postaral se o trávník a záhonky, vytrhal plevel a sledoval, jestli všechno dobře roste. V poledne se ale schoval se do stínu košaté jabloně a chvilku tam odpočíval.
„Taky bys mohlo trochu ubrat pálení,“ povídá sluníčku.
„Kdepak, je léto, tak musím hřát. Je to moje práce,“ brání se sluníčko.
„Vždyť já vím,“ řekl chlácholivě Kotlík.
„Až tu v zimě pobudeš jen chvilku, budeme na letní zahřátí rádi vzpomínat.“
„Jestli je ti horko, jdi se vykoupat. Rádo se koupu ve vašem jezírku,“ radí sluníčko.
„Vykoupat, to se řekne,“ mávne rukou Kotlík, ale přece jen se zvedne a loudá se pomalu k jezírku. Tam vesele rejdí vodní skřítek Leknínek. Z leknínového listu si udělal loďku, jezdí sem a tam, skáče z břehu do vody a soutěží s žabkami o nejdelší skok. Kotlík si sedne na břeh, sundá botky a ponožky, vyhrne kalhotky a namočí si nohy do vody.
„Jdeš se vykoupat, Kotlíku. Pojď, budeme soutěžit, kdo přeplave na druhou stranu.“
„Jak můžu s tebou soutěžit, když jsi vodní skřítek? To se ví, že budeš na druhém břehu dřív, než já skočím do vody,“ říká smutně Kotlík.
„Tak si pojď zaskákat,“ láká Leknínek Kotlíka.
„Mně to tady stačí. Zchladím si nohy a bude mi dobře.“
„Že ty neumíš plavat?“ napadne najednou Leknínka.
„No, vlastně ani nevím,“ povídá potichoučku Kotlík.
„Ještě jsem to nezkoušel. Tam, kde jsem byl předtím, jezírko nebylo a tady,“ mávnul rukou, „vždyť víš, co tu je celý rok práce.“
„Ale jdi, teď máš čas až do večera, vždyť to se naučí každý pulec,“ láká Leknínek Kotlíka.
„Až někdy jindy,“ mávne rukou Kotlík, když se kolem něj mihne růžová mlha. A najednou sedí na břehu tři princezničky, růžovoučké jako letní sluníčkové usínání.
„Co vy tady, panenky?“ ptá se Kotlík.
„My jsme přece červánkové víly, ale sluníčko se tak rozpálilo, až jsme myslely, že celé uhoříme. Jen se trochu ochladíme a užijeme si koupání.“
A panenky šup do jezírka, až voda celá zrůžověla tím vílím dováděním.
„Co bude ale se sluníčkem? Jak by to vypadalo, kdybyste chyběly, až dojde k večernímu zapadání?“ ptá se Kotlík udiveně.
„Jen nás tady, skřítku, nech, zaplatíme ti jedním červánkem,“ chichotá se jedna panenka přes druhou.
„To tak, co by zůstalo na oblohu?“ děsí se Kotlík, jak panenky chtějí handlovat za vykoupání.
„Nedurdi se a pojď si s námi hrát,“ volají panenky z jezírka a dovádějí mezi vodními kapkami, ale zapomínají, že je čas se vrátit. Sluníčko stojí nad Kotlíkovou zahrádkou jako v poledne už dobré tři hodiny, protože bez červánkových víl se nemůže kutálet dál k západu. A panenky se cachtají a jsou k nepřemluvení.
„Skřítkové,“ prosí sluníčko Kotlíka a Leknínka, „pomozte mi je přechytračit. Na druhém konci světa na nás čekají, dávno tu měl být večer.“
„Jenže jak je dostaneme ke břehu,“ zkoumá Kotlík.
„Budeme muset jít za nimi,“ rozhoduje Leknínek a plave za vílami.
Kotlíkovi se zdá, že to přece není žádné umění, a když tedy sluníčko potřebuje pomoc, vleze do jezírka. Udělá pár kroků, voda mu je po kotníky, udělá další, má vodu po kolena, udělá ještě jeden a zmizí celý pod hladinou, jen čepička plave nahoře. Jéje, jedna ruka se vynoří, hlavička vykoukne, nadechne se, vynoří se druhá ruka, hlavička se zase ukáže nad vodou, křikne POM…OC! A zase zmizí pod hladinou.
Leknínek vyskakuje na lodičku, kterou víly nechaly uprostřed jezírka, a už kormidluje k místu, kde se Kotlík topí. Skáče do vody, potápí se a brzy se objeví u loďky i se zachráněným Kotlíkem. Naštěstí stačí pár šťuchanců do zad a z topení zbudou jen mokré šaty.
„Co tě to napadlo, tys nás pěkně vystrašil,“ lísají se červánkové víly, ale hned si také ze skřítka tropí legrácky: „To tedy je zahradní skřítek, všechno umí, ale plavat ne. Jak teď dostane zpátky svoji čepičku? To jsme tedy zvědavé,“ volají potměšile.
Kotlík kouká, čepička plave uprostřed jezera.
„Jen mě nechte,“ ukřivděně pokašlává.
„Poradil jsem si, než jste přišly se svojí růžovostí, poradím si i teď.“
„Leknínku, pomoz mi,“ volá na Leknínka, ale ten jen zavrtí hlavou.
„Tak já si tam dojedu na lodičce,“ rozhodne se Kotlík.
„A co když se ti lodička převrátí uprostřed jezírka? Já taky umím chodit po zemi. Pojď, ukážu ti, jak na to.“
Sluníčko stále čeká a možná to je způsob, jak dostat panenky z jezírka.
„Já si tedy pro ni doplavu, ale jak ji budu mít na hlavě, vy tři budete cobydup zpátky u sluníčka.“
„Souhlasíme, Kotlíku, jen to zkus!“ volají víly, protože si myslí, že skřítek svou čepičku jen tak nezíská a ony si ještě ve vodě zadovádí.
Leknínek zavede Kotlíka do mělké vody. Tam stojí připravené tři žabky a předvádějí správné plavání.
„Takhle budeš dělat rukama,“ ukazuje Leknínek, „a takhle nohama. Koukni na žáby a poznáš, co a jak.“
„Zkus to na vodě,“ vede Leknínek Kotlíka do větší hloubky, malinko ho přidrží, malinko přistrčí a podívejme, Kotlík leží na vodě, nožky roztahuje jako žabák, ruce pěkně dopředu do šipky a zase k tělu. Najednou plave, až přeplave jezírko tam a zase zpátky. Už stojí i s čepičkou vedle vodního skřítka.
„Voda je krásná věc, Leknínku. Jsem rád, žes mě naučil plavat.“
„Plavání, to se vždycky hodí,“ říká Leknínek, „tak pojď, projedeme se na lodičce a potom se půjdeme povalovat na tvůj trávník.“
„Jejda, počkej,“ lekne se Kotlík, „ještě musíme červánkové víly poslat ke sluníčku,“ a hned se rozhlíží, kde je jim konec.
„Kdeže,“ ukáže Leknínek na západ. Sluníčko se právě chystá do peřin a kolem něj se rozprostírají růžové vílí závoje.
„Ty už jsou přece dávno tam, kde mají být.“