Jak Kotlík zapomněl zakouzlovací kouzlo
Sluníčko hřálo stále víc a ze sněhu zůstaly jen tu a tam plošky ve stínu. Krokusy vytáhly své zvonky ze země a zvonily na celou zahrádku, že je čas vstávat. Skřítku Kotlíkovi však dneska práce nešla od ruky. Byl unavený, přišla na něj rýma, kašel a ještě ke všemu ho začalo pěkně bolet v krku. Do poslední chvilky pořád chodil po zahrádce, připravoval si všechno na jarní práce, a že toho nebylo málo. Zkontrolovat nástroje, konvičky na zalévání, namontovat hadici ke kohoutku u studánky, a hlavně připravit semínka. Byl čas na setí, jen včas zasazené semínko vyroste v pěknou sazeničku a ta v dospělou rostlinu. Jenže jak tak Kotlík chodil a nevěděl, kde mu hlava stojí, najednou jako by ho do té hlavy praštil velký kámen. Začala ho tak bolet, v kolínkách zeslábnul, že skoro nemohl udělat krok. Sotva se ze zahrádky dovlekl do skleníku ke své postýlce a zavrtal se do ní. Ohnivá panenka koukala z krbu, co se to děje. Kotlík nepozdravil, ani neřekl: „Dej, panenko, na čaj, uděláme si svačinu.“ Jen ležel ve své postýlce, oči jako skleněnky, slůvko z něj nevypadlo. Ohnivá panenka rychle přitancovala ke Kotlíkovi, sáhla mu na čelo a jejda! Pálilo víc, než její plamínek. Tady to bylo jako nebe bez mráčku. Kotlík byl nemocný, měl teplotu, a protože nemohl ani mluvit, vypadalo to na pěknou angínu. Panenka mu zabalila krk a potom jen vařila čaj, přidávala do něj meduňku, jitrocel a taky heřmánek. Sladila ho mátovým medem a dávala Kotlíkovi pít vždycky, když se nakratinko probudil. A takhle Kotlík spal a spal, někdy s ním třásla zimnice, že Ohnivá panenka do krbu víc a víc nakládala, někdy mu bylo takové horko, že ho panenka balila do studených obkladů. Tak přešel celý týden, než bylo Kotlíkovi trochu lépe. Pomalu se posadil na své postýlce a koukal kolem sebe.
„Dobrý den, kamarádi,“ řekl skoro vesele a vypadalo to, že z něj nemoc konečně spadla.
Od dveří skleníku pokukovali Kotlíkovi kamarádi Leknínek, Časíčko a Zrcátko. „Už jsme měli strach, “ povídá Zrcátko.
„Týden jsi ležel v horečkách a pořád spal. Jen jsme Ohnivé panence nosili bylinky do čaje,“ dodává Leknínek.
„Děkuji vám za vaše starání, ale už je mi dobře. Asi bych se měl pustit do díla, co říkáte?“ povídá kamarádům Kotlík.
„Je nejvyšší čas,“ povídá mu skřítek Časíčko, „máš tu jaro a čeká na tebe velké sázení. Semínka už se třesou, aby byla v zemi.“
„Hned se do toho dám. Nejdřív musím zakouzlit,“ vyskočil Kotlík z postýlky.
Jak tohle kamarádi slyšeli, rozloučili se s tím, že zítra určitě přijdou na svačinu, a nechali Kotlíka, aby mohl pracovat.
Brzy zjara totiž zahradní skřítci zakouzlují semínka, aby rostlinky dobře rostly, kvetly i zrály a byly správně do barevna, do vůně, do kysela i do sladka. Kdyby Kotlík zakouzlil špatně, mohlo by se třeba stát, že jahody budou chutnat jako okurky, jablka jako angrešt a růže bude vonět po česneku. To by byla zahrádka spíš popletená než kouzelná.
Kotlík si vzal svoje zahradnické kalhoty a vyšel poprvé po nemoci na zahrádku. Sluníčko hřálo, poslední zbytky sněhu zmizely. Skřítkovi bylo do radosti a do písničky. Všechna semínka srovnal ve skleníku na velký zahradnický stůl, označil je, aby se mu nepopletla, a tak tam vedle sebe byla semínka ředkvičková, rajčatová, papriková, okurková, ale taky majoránková, tymiánová a petrželková, a ještě slunečnicová, kopretinová a měsíčková, a ještě spousta dalších zeleninových, květinových i bylinkových.
Kotlík zvednul ruce, aby se pustil do zakouzlování, ale jejda bejda, co se to stalo? Kotlík se namáhá, vzpomíná, rozpomíná, oči zavírá, rázuje po skleníku sem a tam, snaží se, ale ne a ne si vzpomenout! Zakouzlovací kouzlo je pryč, jako by ho Větřík odfouknul. Kotlíkova hlava si vzpomene na všechny špumprnákle a na milióny nepotřebností, ale zakouzlovací kouzlo si nemůže vybavit. Zkouší to ve skleníku, zkouší to na zahrádce. Chodí a pořád si jen brumlá a mumlá. Čas utíká a semínka čekají na své zakouzlení.
Kotlík ví, že má málo času, ale s kým se poradit? Žádný zahradní skřítek v okolí nebydlí a kamarádi ho tentokrát z bryndy vytáhnout nemůžou, protože jen zahradní skřítci znají tohle kouzlo. Jinak by to už nebylo kouzlo zahradní a navíc, každé i sebemenší kouzlo má svou bílou a černou stránku. Kdyby se ho dozvěděl někdo zlý, třeba Kazišotek, bylo by z něj kazi kouzlo, a to nemohl Kotlík připustit.
Někdy však rada přijde z nečekané stránky. Větrná panenka si všimla, jak Kotlík chodí po zahrádce a pořád si něco mumlá: „Co to tady tropíš, zahradníčku? Proč nezakouzluješ?“
„Kdybych si vzpomněl na slovíčka, už by bylo zakouzleno,“ ujede Kotlíkovi. Páni, a zrovna před větrnou panenkou, teď to prozradí, rozfičí všude do světa a je se mnou ámen,“ myslí si Kotlík. „Už mi nikdo nikdy žádnou zahrádku do opatrování nesvěří.“
Ale to se spletl, větrná panenka přifičela s dobrou radou: „Co kdyby ses zeptal svých semínek? Vždyť jsou ze zakouzlených rostlin. Třeba něco ví…“
„Že mě to hned nenapadlo,“ klepe si Kotlík prstem na čelo, poděkuje a spěchá do skleníku.
Tam si stoupne před semínka, ukloní se a řekne: „Moje milá semínka, jsem váš zahradní skřítek, ale jak jsem byl nemocný, zapomněl jsem zakouzlovací kouzlo. A jestli vás nezakouzlím, kdejaký kuliferda by vám mohl vyvést různou neplechu, abyste nerostla a nekrásněla. Už jsem vzpomínal, jak se dalo, ale nejde mi to a nejde. Vaše maminky a vaši tatínkové byli taky zakouzlení, malilinkatý kousek kouzla by mohl být i ve vás. Zkuste si vzpomenout třeba jen na písmenko, slabiku, prosím, semínka moje.“
Semínka nejdřív mlčela, mlčela, Kotlík už byl pěkně napnutý a vypadalo to, že celý ten pokus skončí nezdarem. Jenže najednou se ozvalo jedno slunečnicové: „Kouzlím…“ a pak pokračovalo další slunečnicové hned vedle: „kouzlím…“ a přidalo se okurkové: „dobrý…“
a rajčatové: „den….“ a tu semínka začala vykřikovat jedno přes druhé a Kotlík si nestačil zapisovat. Když skončil, celé zakouzlovací kouzlo bylo pohromadě:
Kouzlím, kouzlím, dobrý den
ať je jaro jako sen,
léto jako hedvábí,
podzim slunce přivábí.
Zakouzluji semínka,
ať z nich roste rostlinka
která má, ať nosu voní,
ta druhá, ať jenom zdobí,
třetí chuti lahodí
a žádná ať neškodí.
Ať je každé semínko,
zdravé, čilé, do síly,
jako byly rostlinky,
co vás loni zplodily.
Tímto kouzlem zaháním
nemoci a strádání.
Kouzlím, kouzlím, končí spaní,
dáme se do pěstování.
Když Kotlík skončil, všechna semínka malinko nadskočila. Jako by sama chtěla skočit do připravených nádobek a květináčků, do teplých skleníkových záhonků. A skřítek Kotlík ještě ten den všechna semínka pěkně zasel, každé, kam patří. Když šlo sluníčko spát a jarní den pomalu usínal, prošel se Kotlík po zahrádce a bylo mu moc pěkně. Byl zdravý a mohl se zase postarat o svoji zahrádku. A už se těšil na zítřek, až přijdou kamarádi na svačinu. A taky na další dny a společné zážitky s květinami, zeleninou i svými přáteli.