Jak ředkvičkám nerostla bříška
Byly to pořád takové nítěnky, ale podle času už měly mít dávno bříška vypasená jako melounek. Přitom skřítek Kotlík dělal všechno jako vždycky. Vybral nejlepší semínka, zakouzlil je, připravil krásný záhonek, sebral kamínky, nakypřil zem. A taky zaléval, to se ví, podle počasí. Když bylo teplo a sucho, zalil záhonek třeba dvakrát denně. Když přišel na návštěvu dešťový mužíček Kapička, měl o zálivku postaráno. Ředkvičky se měly jako v bavlnce a když na ně Kotlík kouknul, listy nad zemí měly zelené, vysoké, hezky načechrané. Ale u země stále jen tenký dlouhý kořínek.
„Křupinky moje červený, co s vámi? Bříška nerostou a nad zemí nejste k jídlu. Jestli já ta semínka nějak špatně nezakouzlil?“ přemýšlel Kotlík.
Zakouzlit semínka před setím, to je velmi důležitá práce. A nikdo jiný než zahradní skřítek to nedovede. Když se zakouzlí dobře, semínka pak rostou jedna radost, vědí, jestli rozvíjet poupata, zavíjet hlávky, kulatit se nebo špičatit.
Kotlík vzpomíná, jak na jaře zakouzloval ředkvičková semínka. Právě je měl na ruce a dělal, co se má, když tu kolem proklouzla větrná panenka, vzala semínka, zatočila s nimi ve vzduchu a zase je vrátila na Kotlíkovu dlaň.
„Pozor, ať mi tu něco nevyvedeš, ty větrnice, semínka jsou malá a nemůžeš s nimi takhle povětrnu,“ křiknul Kotlík.
„Jen je trošičku provětrám,“ smála se větrná panenka.
„Jenže od větrání tu ředkvičky nejsou,“ na to Kotlík.
„Tak když myslíš, zasej si je,“ křikla větrná panenka, zatočila ještě jednou se semínky a vrátila je na Kotlíkovu dlaň. Skřítek šel, semínka zasel a na větrnou panenku brzy zapomněl. Až teď mu došlo, co asi způsobila.
„Teď jen zchytra, dokud je čas,“ spěchá Kotlík rovnou k ředkvičkám.
A polehounku, polišácku na ně. Vytrhne pár plevelů, uhrábne cestičku kolem a jen si tak potichu brouká: „Tak už to přijde, je to tady, zase volba královny krásy, kdo asi letos vyhraje, to jsem tedy zvědavý, to tedy jsem…“
Ředkvičky slyšely o královně krásy a natahovaly lístečky, aby se doslechly víc. A pak se začaly skřítka ptát: „Kdy to bude, kdy to přijde, už jsme celé načechrané, na vítězství nachystané, tak honem, honem, ať už je to tady.“
Kotlík kouká, už mu svítá v myšlení a ptá se: „Ale jemináčku, snad se nechystáte, že vyhrajete zahrádkovou krásu?“
„Tak, tak,“ souhlasně přikyvují ředkvičky „vždyť se na nás podívej, ještě nikdy jsi neměl takové ředkvičkové krásno. Vždyť si jen lístečky pěstujeme a čechráme, dietu držíme, abychom zůstaly pěkné hubené. To přece královny krásy musí, že?“
„Když to víte, tak to víte,“ na to opatrně Kotlík.
„Jen aby vám to štíhlení neubralo na barevnosti, královny krásy musí mít taky trochu barvy, to jo, to určitě, na to se taky kouká, no a poslední ředkvičková královna nebyla hubená, ale byla pěkně dočervena, to se jim tedy líbilo moc, to tedy jo,“ brumlá dál a dělá jakoby nic.
„Přinesu radši trochu vody, když tedy držíte tu dietu,“ a odběhne pro konvičku.
Ředkvičky se leknou poprvé. Naklánějí se k sobě, šeptají si, ale co můžou vyšeptat, když jsou už od jara přesvědčené, že jim štíhlost zajistí vítězství v té soutěži krásy.
Najednou se kolem mihne myška.
„Myško, řekni nám, jsme dost krásné na královny krásy?“ volají ředkvičky.
Myška koukne, oběhne záhon, proběhne ho prostředkem, odfrkne čumáčkem a povídá: „Vy a královny? Vždyť je z vás jen krmení pro králíky, každá ředkvička má mít přece kulaté červené bříško.“
Celý záhonek se malinko lekne podruhé a zase si něco špitá.
Kolem šupajdí krtek a ředkvičky se ptají: „Krtku, budeš nás volit za královny krásy?“
Krtek koukne pod lístek, tu a tam, poškrábe se na hlavě a řekne: „Nevím, jestli stihnete bříška zakulatit a začervenat, protože teď na krásu moc nevypadáte.“
To už se záhonek lekne napotřetí, vypadá to vážně a najednou přilítne větrná panenka a hned se směje: „Hezké lístečky, pěkné, právě na moje lítání, takhle jsem to chtěla, to se mi líbí!“
„Tak my jsme na lítání,“ diví se ředkvičky.
„A co, potřebuju si někde hrát,“ odsekne panenka.
„Kdybyste kulatily břicha, přišla bych o tuhle zábavu.“
A zase sviští sem, sviští tam, naklikato a dokolečka. Ředkvičkové lístky se ve větru kymácejí podle jejího lítání a jsou z toho pěkně unavené. Sotva panenka odletí, je tu Kotlík.
„Větrné panenky koukají, kde by si lítání užily. Pro tohle vás umluvila.“
„A co my teď,“ smutně se ptají ředkvičky.
„Nebojte, to se spraví,“ slibuje Kotlík.
„Trochu si odpočiňte a něco snězte, hned vám bude líp.“
A tak se ředkvičky konečně daly do jídla a jen sledovaly, jestli se jim kulatí bříška. A kulatila se! Nafukovala se den ode dne, jedna ředkvička se nadouvá za druhou, až je celý záhonek jedno velké křupavé bříškové červenání. Ředkvičky už vědí, co je pro jejich krásu nejlepší.
Když přiletí větrná panenka, jen se zasměje: „Protentokrát jsi vyhrál, Kotlíku, ale dej si příště pozor, zase přiletím a pak se uvidí!“ Zasviští v jabloních, zamává kopretinami a je pryč.
„Jen přileť, dám si lepší pozor, nemysli,“ brouká si Kotlík potichu a jde připravit tu velkou soutěž zahradní krásy.