Jak se vyhrabali ze závěje
Jednou takhle koncem ledna vyšel po ránu skřítek Kotlík ze svého zahřátého skleníku a koukal na tu zimní krásu kolem. Celá zahrádka do bíla, obloha pěkně vymetená, modroučká jako v létě a sluníčko svítilo právě tak. Zimní paprsky byly takové jemňoučké, nehřály, sotva tvářičku pohladily, mráz ji hned ochladil. Byl to hezký zimní den a Kotlík si řekl, že by mohl postavit na louce u zahrádky pěkného sněhuláka.
V tom se snesl ze své sněhové hvězdy Sněžínek, pár vloček pro radost načechral a hned zdraví Kotlíka: „Ahoj, Kotlíku, to je pěkný sněhový den, což?“
„Máš pravdu, Sněžínku. Právě se chystám, že si postavím sněhuláka. Budeš stavět se mnou?“
„Pojď si užít stavění do sytosti. Ke sněhulákovi přistavíme ze sněhu pevnost a hrad a třeba spoustu dalšího. Vždyť jsem nasněžil na celé sněhové městečko,“ povídá Sněžínek.
„Jejda, to jsou pěkné sněhové nápady! Překvapíme kamarády a pozveme je večer do našeho nového městečka na návštěvu, viď?“ Tak se na to Kotlík se Sněžínkem začali připravovat, malovali, kde bude náměstí s velkým sněhulákem uprostřed, kde sněhová pyramida, kde budou ulice a sněhové domy. V tom jim Větřík nese od lesa nějaký smích, volání, veselení, cože se to tam děje? Kotlík se Sněžínkem uviděli v dálce přes louku nějaké postavičky, jak si tam užívají sněhové nadílky a rozhodli se, že se podívají na tu zábavu zblízka.
Když došli blíž, viděli, že tam je lesní mužík Jedlička, s ním oříškové veverky, pár zajíců a šišulenky. Šišulenky jsou takové šiškové panenky, které vyrostou ze šišek, a když je někdo nesebere a neužije na semínka nebo na topení, užívají si v lese šiškového života. Sem tam někomu spadnou na hlavu, sem tam se někomu šikovně podstaví pod botku, všechno proto, aby byla legrácka. Kdepak veverky, ty byly proti nim hodné holky, když si šišulenky vzpomněly, že bude legrace, pak to doopravdy kolem lesa třaskalo celý den a noc.
Teď si všichni chtěli užít zimních radovánek, a tak tam u lesa měli sáňky a lyže a fištěli z malého kopečku jeden za druhým. Kotlík a Sněžínek se vesele přidali a užívali si krásného dne.
V tom jedna šišulenka povídá: „Pojďte, postavíme sněhuláka. Největšího sněhuláka na světě!“
„A jak bys ty, taková malá, mohla stavět největšího sněhuláka?“ ptá se mužík Jedlička.
„I to bys koukal, my všechno postavíme. Holky, pojďte udělat kouli. Schválně, kdo udělá větší!“
„Když soutěž, tak soutěž,“ povídá Jedlička. „Kdo udělá největší kouli, toho povozíme na saních třikrát kolem celého lesa. Souhlasíte?“
„Ano, ano,“ volali všichni, „to bude švanda!
„Připravit, pozor, start!“ křikne Jedlička a každý kouká, kde je nejvíc sněhu a kde by začal balit svoji velkou kouli. Také Kotlík začne vyrábět svoji kouli, koulejí jeden sem, druhý tam, třetí onam, čtvrtý až do lesa. Než závod skončí, je tu na dvacet různých koulí, u každé stojí jedna osůbka a všichni poměřují, kdo ten závod vyhrál.
„Kdepak, takhle je největší,“ soudí mužík Jedlička o kouli nejmenší veverky.
„Ale kdež,“ povídá jedna šišulenka. „Není možné, aby veverka měla větší kouli, než já. To by tak hrálo, ukaž!“
Šup a kopne do ní, aby se z kouličky alespoň kus odlomil a vyhrála ona.
„Jdi ty, to se nesmí, to není správné závodění,“ povídá Kotlík.
„I povídali, že mu hráli,“ připojí se další šišulenka a kopne si taky.
„Jaképak největší,“ povídá třetí. „My musíme být vždycky nejprvnější ve sněhovém závodění, tak co s takovým veverčím koulením.“ A kopne si taky.
Přiběhne čtvrtá, pátá a než jim v tom stačí ostatní zabránit, každá kopne do veverčí koule, ale protože je koule dobře udělaná a tvrdá, sněhu neukoply, jen si zadělaly na další šlamastyku.
Jak kopla první, druhá, třetí, koule se trochu pohnula. Kopla čtvrtá, pátá, desátá a koule se pohnula víc. Když kopla dvanáctá šišulenka, koule se začala pomalu kutálet k zahrádce. Pomalu, pomaloučku, přes velkou louku. Jenže jak se tak kutálela, nabalovala další sníh a byla větší a větší. Z malé kouličky je už v půlce louky koule velká jako půlka zahrádky.
Přátelé na to nevěřícně koukají a Kotlík vyhrkne: „Jejda, bejda, Jedličko, vždyť mi ta koule rozboří plot i skleník, vždyť mi může zbourat celou zahrádku!“a vydá se rychle po koulové stopě. Utíká, snaží se kouli dohonit, nebo snad předhonit. Jenže co by dělal potom, to neví. Těžko ji zastaví sám, vždyť už teď je ta koule desetkrát větší, než celý zahradní skřítek. Jedlička a ostatní běží za Kotlíkem.
„Koukněte, co jste způsobily svou nepřejícností,“ volá Jedlička na šišulenky. „Mohli jsme si krásně hrát a teď místo toho abychom zachraňovali zahrádku. Když jste to způsobily, měly byste i vědět, jak z toho ven,“ poučuje mrzutý Jedlička, který nemá rád takové skopičiny.
Šišulenky se předhánějí, aby pomohly, a tak běží před koulí, zakopávají jedna o druhou a koule je překutálí a nabalí do sebe a ony se s ní kutálejí dál ke Kotlíkově zahrádce.
Sněhová koule se už blíží k místu, kde si Kotlík se Sněžínkem chtěli stavět sněhové městečko, když tu Jedličku napadne: „Zkusíme zavolat na sluníčko, třeba ho přemluvíme k teplému zasvícení.“
„To je nápad!“ povídá Kotlík a mužík Jedlička hned organizuje.
„Stoupněte si do řady a až řeknu tři, všichni budeme volat na sluníčko. A vy, šišulenky, křičte nejvíc!“
A tak všichni stojí a volají, zatímco se koule blíží k zahrádce: „Sluníčko, sluníčko, probuď se na chvilku! Sluníčko, prosíme, pomoz nám!“
Sluníčko zaslechne nějaké volání, protože kamarádi volají opravdu, co jim hlasy stačí a koukne na ně ze svého obláčkového polštářku: „Co se děje tak důležitého, nestačí vám moje zimní paprsky?“
„Nestačí,“ volá Jedlička.
„Nestačí,“ volají šišulenky. „Koukni, jak jsme rozkutálené s koulí a jestli ji nezastavíš, rozboří Kotlíkovu zahrádku!“
Sluníčko koukne na ten zmatek dole, páni, koule je už pár metrů od zahrádky, vypadá to, že za chvíli zboří plot a skleník! A tak sluníčko udělá malou výjimku a vytáhne ze svého batůžku jeden teplý jarní paprsek. Zamíří jej na tu velkou kouli a paprsek rychle hřeje. Ale už je pozdě, nedokáže hřát tak rychle, aby takovou velkou kouli rozehřál. Kotlík se Sněžínkem a Jedličkou se jako hrdinové postaví k plotu proti té velké kouli: „Buď ji zastavíme, nebo…“
Koule se přibližuje, sluníčko hřeje a hřeje a koule, i když už je měkká, pořád se koulí dál a dál, až ke Kotlíkovi a kamarádům, všichni skloní hlavy a koule udělá měkce: LUP. Zastaví se těsně u plotu a rozpadne se na sněhovou závěj. Všichni jsou v ní zabořeni až po čepice. Ale rychle se z ní vyloupne Sněžínek, vyhrabe Kotlík, Jedlička a za chvíli jsou tady i všichni ostatní.
„Myslím, že zbylo sněhu tak akorát na nového sněhuláka, co říkáte?“ povídá Kotlík.
„Jen si pojďte ještě zastavět, než nám sluníčko všechen sníh roztaje na vodu,“ pobízí Jedlička.
„Hlavně když to dobře dopadlo,“ broukají šišulenky a ženou se s ostatními do zábavy. A tak si všichni dohromady zase užívají sněhové nadílky.
Jen Sněžínek se trochu diví: „A to dokáže sluníčko rozehřát sníh?“
„To víš, že dokáže, když nespí jako teď v zimě. Za chvíli přijde jaro a sluníčko rozehřeje všechen sníh,“ povídá veverka.
„A co bude se mnou, to nebudu s vámi celý rok?“ diví se Sněžínek.
„No, co já vím? Asi půjdeš někam, kde je právě zapotřebí sněhu. My tady budeme brzy potřebovat jaro,“ vysvětluje mu Jedlička.
„Jé, to je škoda, tak dobře se mi tu s vámi hraje a povídá,“ řekl trochu smutně Sněžínek.
Ale hned se zase usmíval a spolu s ostatními si vesele zaskotačil u sněhuláka. A coby ne, vždyť zima ještě neskončila a zimní radovánky trvají dál!