15.01.2012 20:25

Na zahrádce nebývá ticho ani ve dne ani v noci. Ve dne si tam špirotají špačci, Kotlík si při práci něco brouká a myška nezůstává pozadu. A co teprve včelí bzučení či koncerty cvrčků, to teprve je nějaké hudby. Když se to všechno poskládalo dohromady, byla z toho krásná zahrádková písnička, kterou měl Kotlík ze všeho nejraději. Jenže každý den nekvetou růže, a tak se i na Kotlíkově zahrádce jednou odehrála taková záhada, které jen tak někdo nemohl přijít na kloub.

Ráno Kotlík vstal a ještě před snídaní se šel potěšit se zahrádkovou krásou. Vyjde ven, protáhne se, zívne – a nic! Řekne: „Dobré jitro, přátelé.“ A nic. Poskočí, zkusí: „Tralalala…“ a zase nic! Žádný zvuk, žádné pozdravení, jen ví, že ústa otevírá, ale neslyší vůbec nic!

„Jejej, snad se mi nestalo něco s ušima,“ leknul se skřítek. Běží do skleníku, promne si uši, protřepe, zakašle a podívejme, slyší sám sebe. Tak to jsem v pořádku, asi se mi něco zdálo, myslí si a běží na zahrádku. Potká myšku, zdá se mu, že něco říká, jenže slyšet není ani slovíčko! Kotlík táhne myšku do skleníku a tady je slyšet její povídání.

„Kotlíku, něco se stalo. Všimnul sis, že dneska ani nešumí stromy?“

„Co se děje?“ koumá Kotlík. „Skoro to vypadá, jako by tu někdo zlé kouzlo zahodil.“

„Jejda, co s tím?“ lekne se myška.

A už se ženou do dveří ti, kteří nemohou chybět při žádné záhadě - detektiv Zrcátko a jeho pes Šerlok ještě u dveří skleníku jen tak otevírají pusy k pozdravu, až když vkročí dovnitř, je slyšet Zrcátkovo: „….bré ráno, Kotlíku.“ A Šerlokovo: „…af.“

„To tu máš, Kotlíku, pěkné pořádky, nejdřív se ztratila vůně a teď je celá zahrádka jedno velké ticho.“

„Ale koukám, na skleník to neplatí,“ spokojeně bručí Zrcátko. „Už jsi začal řešit tuhle záhadu?“

„Právě jsem pro tebe chtěl poslat poštovního čmeláka, Zrcátko, jdete jako na zavolanou,“ povídá Kotlík.

„Ty nemáš jednoduché záhady, Kotlíku.“

„Jenže kde začít,“ povídá Kotlík. „Asi u hlavy. Musím přemýšlet, co jsem dělal včera.“

„A taky si vzpomeň, jestli tě někdo nenavštívil, nebo se nestalo něco zvláštního,“ dodává Zrcátko.

„Ráno jsem kropil trávník,“ vzpomíná Kotlík, „potom jsem zalil zeleninu, leštil na stromech jablka a počítal lístky kopretinám. To právě přiletěli špačci a kosáci na svačinu, dokonce přivedli kamaráda skřivana, a tak jsme si povídali u lavičky a oni zazpívali pár písniček. Bylo to hezké odpoledne.“

„V tom to nebude,“ vrtí hlavou Zrcátko. „Ještě něco se stalo, určitě, vzpomeň si,“ nabádá detektiv skřítka.

„Počkej,“ ťuká se Kotlík do čela. „Právě když byli ptačí kluci v nejlepším zpěvu, přilétla od lesa vrána a hned že bude zpívat taky. Jenže to víš, vrána a zpívání. Jen krákla, už jsme se smáli a říkali, ať přestane. Že to není žádná písnička. Nejdřív prosila, ať ji necháme zpívat aspoň kousek, ale nemohli jsme to ani trochu poslouchat. Tak se načuřila a rychle letěla pryč, dokonce při tom úprku ztratila jedno pírko.“

Tak pírko, a jejda, zbystřil pozornost Zrcátko.

„Co kdybys, Kotlíku, pozval na návštěvu toho lesního kamaráda, víš, toho Jedličku? Ledaco by nám mohl o vráně povědět.“

A to byl od Zrcátka dobrý nápad. Skřítek Kotlík zavolal poštovního čmeláka, dal mu zprávu a čmelák letěl k lesu. Sotva stačili uvařit čaj a u zahradní branky stojí Jedlička. A že trefili na toho pravého, to se ví. Jedlička hned věděl, co a jak se tu přihodilo.

„Vránu znám, u nás to taky zkoušela. Chtěla zpívat s ostatními, ale hlasu nemá ani na skřípnutí. Tak jsme jí řekli, ať nám nekazí naše zpívání a ona že tedy když nebude zpívat ona, tak nebudeme zpívat ani my. A pak upustila černé brko a to nám vzalo všechny hlasy a zvuky.“

„To jsem tedy čekal,“ povídá Zrcátko. „Kouzlo je to, viď? Zlé kouzlo. Kotlíku, kam spadlo to pírko?“

„Támhle za lavičku k zídce,“ mávne rukou Kotlík.

„Ale vždyť takové jedno vraní peří odneseme ze zahrádky cobydup.“

„To si jen myslíš, kamaráde,“ vysvětluje Jedlička. „U nás se museli zapojit všichni, jeleni, srnci, ale i zajíci, lišky a ptáci. Tak bylo těžké, že jsme je týden po kousíčkách z lesa tahali.“

A opravdu. Jdou k vranímu pírku, zkoušejí ho zvednout, potáhnout, ale to není k unesení. A to se ještě přátelé nemohou domluvit jinde než ve skleníku nebo jinak než rukama. Zkusí brko obklíčit a zvednout, Kotlík mávne rukou jako: Teď zvedáme! Ale nestane se nic. Zkouší to větrná panenka s bráškou Větříkem, foukají, foukají, na co jim větrné síly stačí. Přece dokážou i velké mraky odfoukat, ale brko se ani nepohne. Tak přijdou pomoc i pavouci, omotají lany brko, všichni zatáhnou za jeden konec provazu, aby ho po trávě odtáhli až za branku, ale zase – ani minikousíček neposunou, ani neposkočí. Přátelé jsou smutní. Vypadá to, že brko zůstane navždycky v zahrádce a zahrádka zůstane němá. Už nikdy žádná písnička, žádný smích, jen ticho navěky.

Nápad, nápad, nápad. Někdy je na krajíčku a pořád se nemůže vylíhnout. Tak se teď vedlo Kotlíkovi. Věděl, že určitě ví něco, co by zahrádce pomohlo, jen si vzpomenout. Když v tom najednou jakoby psa Šerloka něco ťuklo do myšlení. Běží do skleníku a vrací se s budíkem. Strká do Zrcátka, strká do Kotlíka, jako by chtěl říct: „No tak, přeci dobře víte, kdo může dát věci do pořádku!“

Jenže jak si to říct? Zrcátko táhne Kotlíka do skleníku, kde vraní kouzlo neplatí: „Zapomněli jsme na Časíčka!“ křičí na Kotlíka a tomu se také jasní. A tak zase letí čmeláčí pošťák a nese Časíčkovi dopis. Jen by Šerlok jednou zahrádku oběhnul a už se snáší na zahrádku Časíčkův vrtulníček. Bez vrčení, jen tak docela potichoučku. Časíčko přistane, vystoupí a žene se za přáteli k uvítání, jenže jen ústa otevírá a oči kulí, že není slyšet jeho pozdravy. Až ve skleníku mu Kotlík řekne, co se stalo zlého a jak z toho ven.

Časíčko kývne a řekne: „Ale jde to jen na hodinku, pak se všechno vrátí zpátky do dneška,“ vytáhne svoje hodinky a nařídí je na VČERA POLEDNE, KDY SE ZPÍVALO NA LAVIČCE.

Najednou není dnes, ale včera a Kotlík s přáteli a všemi ptáčky zpěváčky zase sedí na lavičce a hrají a zpívají písničky. A zase, jako už jednou to tu bylo, přilétá vrána a prosí, aby si mohla alespoň jednu písničku s nimi zazpívat. Všichni kývají, cvrčci hrají na housličky sólo a vrána kráká a kráká. Ostatní jen přizvukují a dělají takové to: „La, la, la, brum, brum, brum.“ A snaží se vůbec nesmát. Jen ať si vrána zazpívá a bude to. Vrána si zakrákala a řekla: „Takhle jsem si ještě nezanotovala. Děkuju vám, na to nikdy nezapomenu,“ roztáhla křídla a letěla pryč. Jak odlétala, zatřepala jedním křídlem a z křídla se dolů na zahrádku sneslo bílé vraní brko. Jediné, které měla schované úplně naspod pod všemi černými. A všichni se dívali, jak to brko se pomalu snáší na zahrádku a už ve vzduchu hraje krásnou písničkou.

Chvíle pro VČERA skončila a Časíčkovy hodiny se posunuly zpátky na dnešní den. Všechno bylo stejné, jen u zídky blízko lavičky leželo místo černého brko vraní bílé, to nejvzácnější. Všichni koukali na ten div a pomaloučku si začali notovat. Nejdřív cvrčci, potom zabzučely včelky, zapískali špačci a kosáci, z výšky notoval skřivánek. Přidala se myška, krtek, ježek i Zrcátko, Časíčko a Kotlík. Dokonce Šerlok přidal trochu psího zavytí. A všechno to znělo dohromady jako nejkrásnější písnička na světě.

A to jen proto, že nechali jednu vránu zakrákat vraní písničku.