Nebeský vlak
Jeden malý klouček měl moc rád vlaky. Měl doma spoustu vláčků a vagónků. Měl mašinku Tomáše i jeho kamarády Edwarda, Gordona, Jamese, Percyho i další. Měl také hodně jiných vláčků, mašinek a vagónků, a jak by to bylo s vláčky, kdyby neměly to nejdůležitější – koleje.
Adámek, tak se ten klouček jmenoval, měl plnou velikánskou krabici kolejí. Stavěl dráhy po celém bytě a potom jako strojvedoucí propojil mašinky a vláčky a jezdil po veliké železnici.
Dráha vedla pokojem, chodbou, kuchyní do ložnice a do pokoje staršího brášky. Pak propojil tunely a mosty do dalšího pokoje a zase zpátky. Byla to prostě taková velikánská motanice, že ani mašinka Tomáš už netrefila sama na nádraží.
Ale kloučkovi se zdálo, že má kolejí málo. Pořád chtěl další a další, nakonec nechtěl ani jíst ani spát, ani se koukat na pohádky, jen stále šeptal: „Potřebuju další rovné koleje, chci další koleje, další a další koleje, další a další koleje!“
Maminka a tatínek vykoupili ve městě všechny kolejářské obchody. Už nikde neměli žádné rovné koleje, všechny patřily Adámkovi a ten s nimi obestavěl celý byt.
Jak si myslíte, že chodila maminka do kuchyně vařit večeři? Musela překročit desetkrát rovné koleje, pětkrát tunel, třikrát most a dvakrát výhybku. Jak si myslíte, že chodil tatínek spát? Musel nejdříve po kolejích hodně rovně, dvakrát obejít byt, dát pozor na tři tunely a ještě neporazit pět mostů.
A dráha se stále zvětšovala. Už nebylo ani kam šlápnout, všude byly koleje a malý klouček stále mamince a tatínkovi šeptal: „Potřebuju víc kolejí, ještě víc kolejí,“ ale už nebylo kde brát. Ve městě žádné koleje nebyly.
Jednoho dne, bylo to na Štědrý den ráno, Adámek přestavoval dráhu a zase mu kousek chyběl. Bráška ho volal ke stromečku: „Adámku, pojď se podívat na dárky od Ježíška!“ Ale ten jen mávl rukou: „Nejsou tam rovné koleje, nechci žádné jiné dárky, jen rovné koleje!“
V tu chvíli někdo zaklepal na okno. Jak to, že někdo může klepat na okno v prvním patře?
Za oknem se třepotala křídla – byl to motýl v zimní Štědrý den? Kluci zvědavě otevřeli okno a dovnitř vlétla malá holčička. Měla křídla jako motýl, ale nebyl to motýl. Měla červené šaty a rozčepýřené vlasy od větru.
„Jé, co tu děláš?“ ptal se malý klouček.
„Já jsem přece tvůj andělíček strážníček Daisy a slyšela jsem, že potřebuješ rovné koleje. Chceš si pro ně dojet vlakem?“
„To chci, jen si vezmu čepici,“ naskakoval nadšeně Adámek, běžel pro čepici a než se starší bráška stačil vzpamatovat, vzala ho Daisy za ruku a oba vyletěli z okna. Vyletěli? Spíš vyjeli. Hned u okna se totiž objevily koleje a najednou tam fufala mašinka. Byl to opravdový Tomáš a za sebou měl ten nejkrásnější modrý vagónek.
Daisy s Adámkem nasedli do vláčku a bráška jen viděl, jak odjíždějí pryč někam nad ulici, nad protější dům, vyhlédl z okna, už byli na obloze, už z nich byla jen malilinkatá tečka…
„Jé, co tomu řekne máma a táta?“ pomyslel si.
Zatím vagónek s Daisy a Adámkem jel stále rovně a rovně. Klouček vyhlížel z okna a vůbec se mu nelíbilo, že je tak vysoko.
„Kdy už dostanu ty koleje, chtěl bych domů,“ začal vzlykat.
„Podívej se, jsou před námi, tak si je sesbírej.“ Daisy ukázala, jak na to: „Poleť se mnou, budu sbírat s tebou.“
Zatřepotala křidélky, vylétla z okna a sbírala koleje před mašinkou. Jenže co to? Vláček bez kolejí nejede, zvlášť po obloze, a tak začali padat.
Tomáš troubil, jak mohl, ale bez kolejí mu to vážně nešlo. Adámek ve vagónku křičel, vláček padal dolů a koleje padaly také. Najednou všechno ztichlo. Kolem kloučka se snášela mašinka Tomáš i spousta kolejí a andělí holčička Daisy rozpustile volala: „Chyť si koleje, chyť si koleje!“
Klouček ale vůbec nechtěl chytat koleje, chtěl svou maminku, tatínka a brášku.
„Já chci domů,“ volal na Daisy.
„A to ti nevadí, že nebudeš mít další koleje?“
„Nechci žádné koleje, chci domů!“ volal klouček.
A v tom se vzduch rozzářil a blízko něj zafufal ten nejkrásnější červený vlak, jaký kdy viděl. Otevřela se kabina mašinfíry a Adámka to vtáhlo dovnitř. Vláček se na něj usmál a řekl: „Tak jeď, jestli víš, kam.“
A klouček to věděl úplně nejlépe. Nejdříve doleva, pak rovně, doprava, přes náměstí, podél tramvají a pak doprava a hele! Okno je otevřené – Adámek dořídil červený vláček až domů do pokoje. Vykulil se z kabiny, ležel na koberci a oddychoval po velkém dobrodružství.
„Tak co, kolik sis přivezl kolejí?“ zeptal se ho starší bráška a pomalu zavřel okno.
„Ále, nechal jsem je ostatním,“ zabručel klouček a zvědavě se kouknul na vánoční stromeček. „Už víš, co nám přinesl Ježíšek?“ zeptal se brášky.
„Ještě ne, ale pojď, koukneme se spolu,“ řekl Kája a vzal Adámka za ruku. „Možná bych mohl dostat hasičské auto,“ řekl klouček a rozbalil první dárek.
Za oknem se zatřepotala křidélka andělí holčičky Daisy, jen tak mávla rukou a stromeček v pokoji se rozzářil tisícem červených světel. Červených jako co? Jako mašinka nebo jako to nové hasičské auto, které leželo pod stromečkem?