O největší okurce na světě
Okurek pěstoval skřítek Kotlík na zahrádce několik druhů. Nejdřív tu byla semínka. Klíčila ve skleníku, hezky u teploučka, skřítek zalíval, aby měla dost vláhy. Najednou semínka nabobtnají, puknou a už se žene zelená pěstička z jedné strany, vláskové kořínky z druhé. Kořínky honem do teplé měkké země, stonek vyhání pěstičku nahoru ke světlu a najednou jsou tu dva bráškové, malé zelené lístečky, jeden hezky proti druhému. Lístečků přibývá a je potřeba připravit záhon pro nakládačky a místo ve skleníku pro salátovky.
Nakládačky, ty jsou takové malé pěkné, zrovna na křupnutí. Na naší zahrádce pro sebe měly velký záhon, který za chvíli ani nebyl vidět, bylo tam jen okurkové zeleno s malými žlutými kvítky. Nakládačky se prostě nejradši natáhnou na zem, protože jsou maličké a nikdo nemůže po mrňatech chtít, aby někam šplhaly.
„Ještě bychom spadly a natloukly si,“ říkaly Kotlíkovi.
„Taky pozor na foukání, nebo co takhle ranní mrazíky? Přece nechceš, aby naše miminka dostala rýmu!“
Pak tu byly salátové okurky, ty rostly ve skleníku, protože jejich stonky potřebují vyrůst hodně do výšky. Byly tam vedle sebe dva druhy – hadovky trochu do oblouku, a potom hezké rovné, které nabývaly do buclata. Na ty skřítek musel dávat obzvlášť pozor. Když zbuclatí moc, začnou žloutnout a nepochutná si na nich ani králík, natož nějaký kluk či holka.
Většina okurek si hezky lebedila v okurkovém listí. Na každém stonku jedna, dvě a největší zábava byla hádat, kam která půjde, až bude velká. Ta úplně nahoře říkala: „To já bych nejradši jen tak na obložení, kolem trochu brambor, nějaké masíčko, ale nakonec, stejně si nejvíc pochutnají na mně.“ Druhá zase říkala, že nejlepší je jemně krájená v salátu se smetanou. Třetí a čtvrtá se už třesou na to, aby se kamarádily s rajčaty, paprikami a sýry. A další volá na všechny: „Děvčata, koukněte, už se baculatím, už si pro mě přijdou! Já budu letos první a nejlepší!“
Všechny se prostě těší, až budou k užitku a k chuti. Jen jedna, taková malá za posledním listem, krabatí špičku a myslí si: „To tak, jen počkejte, všechny si tady visíte, chlubíte se, ale já vás předběhnu. Já budu nejlepší, protože budu největší. Všichni budou říkat: Koukněte, to je ta největší okurka na světě. A když je největší, tak bude určitě nejchutnější. A dostanu se až na zámek a tam budu královnou nejslavnější hostiny světa.“
Skřítek Kotlík hlídal okurky jako oko v hlavě, když kvetly, spočítal kvítky, když nasadily na plody, počítal zase. Sledoval, jak se kulatí, šišatí, zelenají. Jednou ráno takhle znovu počítal, počítal, obcházel ve skleníku jeden keřík za druhým, a dopočítat se nemohl.
„Tak to jsme měli, měli přece deset, tady to mám napsáno. Deset kvítků, deset okurčat, to má být dohromady deset dospělých okurek. A kde jsou, no?“ Šmejknul očkama sem, kouknul tam, lopatkou odhrnul lístek. Jenže ta desátá nikde.
Okurky začaly jedna přes druhou: „Tak holky, která chybí? Kotlíku, neukroutila se, neleží někde pod keřem?“
Kotlík kouká, hledá, okurka nikde. „Že by se tu potuloval nějaký králík na mlsané? Jéje, že ona je ukradená?“
Okurka celou dobu ani nedýchá, schovaná do hromady okurkového listí v rohu, kde Kotlík jako z udělání úplně zapomněl hledat.
Jen si říká: „No, počkejte, já vylezu, až budu úplně, ale úplně největší!“
Kotlík brzy přestal hledat, řekl si, že asi opravdu nějaký zmlsanec přišel na zahrádku udělat si dobře, a že devět okurek bude snad na sklizeň stačit. Přešel den, týden, dva. Mezitím nakvetly nové kvítky, narodila se nová okurčátka, dospěla a přišel jejich čas. Okurky pomalu jedna po druhé mizely v košíku a utíkaly do okurkového ráje.
Každá jen zavolala: „Ahoj, děvčata, dneska je řada na mně, heč!“
A ostatní okurky mávaly: „Tak šťastnou cestu a pozdravuj v kuchyni!“
Nakonec byly okurkové stonky úplně prázdné, přes třicet okurek Kotlík ten rok vypěstoval a na tu jednu zmizelou už dávno zapomněl. Celou dobu vydržela schovaná za listím, které už skoro zežloutlo, a teď si myslela, že je čas pro její krásu. Rozhoupala se jednou, listí zašustilo, rozhoupala se podruhé, stonek se napnul a BUM! Kotlík v tu dobu právě čistil venku políčko od kamínků, a jak slyšel tu ránu, vyskočil, popadl lopatku a honem do skleníku. Pomalu otevírá dveře, pomaloučku napřahuje lopatku: „Kterýpak kuliferda mi tu dělá nepořádek? Jen se třes, už jdu na tebe!“
Ve skleníku ale ticho, nikdo ani nedýchne, lísteček nezamávne na pozdrav, rajčata a papriky kulí oči. A všichni na to velké žluté baňaté, co leží uprostřed na cestičce.
Kotlík koukne a už mu v hlavě svítí rozumné světýlko: „Tak kde ses celou dobu schovávala, pověz? A já myslel, že tě někdo snědl k svačině nebo že jsem špatně počítal!“
„No, kde bych byla, hezky schovaná, aby sis mě nespletl s nějakou takovou obyčejnou zeleninou. Čekala jsem, až budu úplně největší. A teď honem, honem, hezky do košíku a syp se mnou na královský zámek. Budu královnou dnešní hostiny!“ Takhle okurka pyšně na skřítka.
Kotlík kouká kolem, pusa se mu kroutí do smíchu. Nejdřív se začala smát rajčata, a to tak, že ty červené kouličky lítaly na stoncích sem a tam. Zvonečkovým smíchem přizvukovaly papriky. Přiběhla myška, uviděla okurku a začala svoje: chichichi, hihihi. Kotlík se už neudržel a začal se smát taky, nejdřív potichu, potom nahlas, až mu tekly z očí slzy jako hrášky.
Okurka se pyšně rozhlíží: „No, co, vy jedni, co je tady k smíchu? Počkejte, večer se budu smát já!“
Nadouvá se, nafukuje, nafukuje, až najednou je slyšet malé „lup“. Takové lupnutíčko v pase, a hned je jí ještě lépe. Aha, myslí si, ještě jsem trochu povyrostla. Ale to byla její slupka, která nevydržela to nadouvání a praskla přesně uprostřed. Nejdřív jen trošičku, pak trochu víc a najednou je skoro na dvě půlky.
Myška se posmívá: „Tak vidíš, ty hloupá, chtěla jsi být nejlepší a jsi jenom hloupá stará okurka. Celá žlutá a hořká, kdo by si na tobě pochutnal, co? Ani ten králík by tě nechtěl.“
Okurka se zarazí, koukne na Kotlíka – přece jenom je to zahradní skřítek a ví nejlíp, co a jak: „Co myslíš, ty? Jsem dost pěkná pro zámeckou hostinu?“
Skřítek nasadí vážný výraz. „Myška má pravdu, k jídlu už by tě asi nechtěli. Víš, nezáleží na tom být největší. Tys měla být zelená a jsi celá dožluta, měla jsi být hezky rovná a podívej, jsi jako soudeček.“
„Jenže co se mnou teď bude? To jsem tak akorát na kompost, viď, neřekneš, ale vidím ti to na očích,“ fňukala okurka.
„Neboj, něco vymyslím,“ řekl Kotlík.
Vzal nožík a okurku celou rozříznul na dvě půlky. Vyndal z ní pomalu semínka a rozložil je na sluníčko. Slupku, která zbyla, nasekal do kompostu. Semínka se sušila a potom je Kotlík uložil do sáčku. Další jaro Kotlík sáček s okurkovými semínky zasel, a podívejme, z jedné okurky najednou bylo třicet krásných rostlinek. Když už měly každá dva lístečky, koukly na Kotlíka, protáhly se a řekly: „Hezké jaro, Kotlíku, to jsme se načekaly. Ale stálo to za to. Podívej, jak budeme k užitku. Loni jsem byla jedna okurka a najednou nás je tu spousta. Jsi dobrý zahradník, skřítku.“
„Tak vidíš, říkal jsem, že něco vymyslím. Bez semínek by nebyla nová úroda. Náhodou bylo dobře, že ses schovala, z čeho bych dneska sázel?“ mrknul spokojeně Kotlík a šel připravit záhon pro rajčata.