Ohnivé tancování
Na zimu se musí důkladně připravit i zahrádka, a tak přišel říjen a skřítek Kotlík měl spoustu práce, aby mu první mrazík nepokazil jeho pěstování. Zryl všechny záhony, zakryl růže, zkontroloval cibulky narcisů a krokusů, které zůstávají v zemi, aby byly dost hluboko a nezmrzly. Ty, které potřebovaly před zimou uchránit, jako třeba jiřiny a mečíky, vyryl a schoval do sklípku, který mu krtek vyhloubil za skleníkem.
Blížila se první zima, kterou Kotlík stráví ve skleníku na zahrádce, sluníčko chodilo spát čím dál tím dřív a někdy taky vůbec nevyšlo. Jen poslalo na zem trochu světla a oblohu přenechalo Dešťové víle a Kapičkovi, aby si zařádili podzimním pršením. V těch dnech bývalo Kotlíkovi ve skleníku trochu zima.
„Co mě bude hřát, když se tu sluníčko sotva párkrát překulí?“ povídal takhle jednou svému kamarádovi Leknínkovi z jezírka.
„Dneska v noci mi peřina k teplu nestačila, musel jsem si vzít na hlavu čepici a na ruce rukavice.“
„Bude ještě hůř,“ povídá Leknínek. „Vždyť víš, ještě ani mrazy nezačaly. Myslím, že by sis měl pořídit nějaká kamínka. Já mám dole v jezírku taky jedna, co mě zahřejí, když voda začne studit.“
„To já nápad, ještě že tě mám, kamaráde,“ zajásá skřítek Kotlík a hned plánuje: „To nebudou jen tak obyčejná kamínka, já si postavím krb!“
Pravda, materiálu měl dost a dost. Stačilo zajít přes cestu k potoku a tam vybrat pěkné kameny do hranata, od raků dostal povolení, aby si mohl nabrat písek, a už se chystal na tu stavbu. Kudy povede ze skleníku komín, jak ke krbu připojit pícku, aby se tu dala upéct topinka nebo uvařit čaj. Všechno nakreslil, rozhodl a dal se do díla.
Udělal základy, pomalu rovnal jeden kámen na druhý a podmazával maltou. Trvalo to sotva jedno dopoledne a Kotlík měl krb hotový. Právě se chystal, že pozve své přátele na první ohřátí, jenže čím zatopit? Na zahrádce nebyl ani kousek suchého dříví na podpal, natož pár polínek na plamínky. Jako na zavolanou se otevírají dveře zahrádky a lesní mužík Jedlička veze plný vozík dříví.
„Jedličko, kde se tu bereš a jak víš, že nemám dříví do krbu?“ diví se Kotlík.
„Nevím ani o krbu, ani kde se tu beru. Jen dělám, co dělám každý podzim. To se ví, že topit se musí,“ bručí Jedlička. „Já ti dám dřevo, ty mně snad aspoň něco k zakousnutí,“ navrhuje a už skládá dřevo do hraničky za skleník. A vedle staví pěkný velký špalek, aby bylo na čem větší kusy štípat.
„Tak a teď honem sem s dobrotou, musím zpátky do lesa. Taky mám ještě do zimy spoustu práce.“
Kotlík na poděkovanou dal Jedličkovi košík jablek a ten si to i s vozíkem rázuje rychle k lesu. Teď je čas dřevo naštípat a připravit ke krbu na zátop. Skřítek se pustí do hraničky a na hromadu vedle špalku rychle padají polínka a o kousek dál do košíku úplně tenounké třísky na podpal. Jenže co to? Jakoby plamínek mezi polínky proskočil. Jakoby se mezi třískou ohnivě blejsklo. Kotlík se koukne znovu a nic.
„Kde by se tu vzal ohýnek, vždyť sem Kapička spíš vodní mlhu posílá,“ říká si pro sebe Kotlík a štípe dál, ale jak odhazuje další polínko, všimne si, že jedno na hromádce doutná a červeně svítí ohýnkem, a od něj další a další!
„Jejdanánku, co mi to ten Jedlička přinesl za dřeva, když všechna do ohniva pospíchají. To je nestačím ani ke krbu donést,“ vyděsí se Kotlík, a protože se bojí, aby plamínky nechytla celá hromada naštípaných polínek, honem ji rozhrabuje a odstrkuje hořící polínka stranou na mokrou trávu. Jak je tak dává stranou, na jednom pořád něco plápolá, je to plamínek, není to plamínek? Z dálky tak vypadá a zblízka, když si Kotlík přičapne na bobek, najednou vidí malinkou panenečku, celou do červena od vlásků až po botičky. Jen tak tak se drží dřívka, v pihovaté tvářičce strach.
„Co mi to provádíš, ty jeden skřítku zahradní. Vždyť spadnu do mokra a zbude ze mě sotva vyhaslá sirka!“ volá ta panenka na Kotlíka.
„A kdopak ty jsi, že mi tu dříví zapaluješ?“
„Řeknu ti, co jsem zač, jen mě dej z té trávy mokřiskové, prosím, prosím,“ volá panenka. Kotlík panenku i s ohořelým polínkem opatrně přenesl na špalek a čeká na zprávu, co se mu to vloudilo do zahrádky.
Jak ji položil, panenka se pustí dřeva a dá se na špalku do poskakování. Točí se jako vítr, škrtá hubenými nožičkami o sebe a zpěvavým hláskem vypráví: „Já jsem přece ohnivá. Jak jednou zhasnu, je se mnou ámen. Potřebuji někde hořet, jenže kde? Což na jaře a v létě, to šlo raz dva. To bylo nějakého zapalování, lidi pořád něco venku opékali, grilovali. Ani jsem nestíhala běhat od jednoho ohýnku k druhému a plamínky rozsvěcovat. A když ještě zazpívali, tancovala jsem, až jiskřičky k nebi lítaly. Všem se líbilo, jak plamínkově hořím. Jenže co teď? Naposledy jsem v lese pár uschlých větví podpálila, hromadu spadaného listí támhle v březovém háji a teď nemám do čeho škrtnout.“
„Nepovídej,“ diví se Kotlík. „Vždyť ohně je v zimě zvlášť zapotřebí. Každý se potřebuje trochu ohřát. Teď bys měla mít práce nejvíc.“
„Kdepak oheň,“ smutně na to ohnivá panenka. „Doma už lidi ohýnky dávno nemívají. Všude jen takové rourky a trubky.“
„Ale lidi se stejně budou celou zimu těšit na opravdový oheň a uvidíš, příští jaro budeš mít zase plamínků na rozdávání,“ uklidňuje panenku Kotlík.
„To se ti to povídá, skřítku, jenže já se asi jara nedožiju,“ plačtivě vysvětluje panenka.
„Vždyť už mám namále, to víš, mokro mi nesvědčí. Koukni, nohy mi skoro ani neškrtnou. Ještě pár kapek a budu už navěky jenom ošklivá mokrá sirka bez užitku.“
„Tak proto jsi hned na to dřevo skočila?“ ptá se Kotlík.
„Jen malinko jsem si chtěla něco podpálit, víš. Jen tak pro náladu, než zhasnu úplně docela.“
Kdepak zhasnout, to přece skřítek Kotlík nemohl dovolit. Dobře věděl, že právě dneska dokáže ohnivé panence pomoci.
„Počkej chvilku a uvidíš,“ řekne jí, vezme košík s třískami a rozběhne se do skleníku. Tam pěkně postaví v krbu z třísek hraničku, vezme lopatku a běží ven za panenkou. Panenka je celá zkroušená, už jen tak doutná, ani jiskřička z ní nejde.
„Vlez mi na lopatku a drž se,“ povídá Kotlík. Panenka honem nasedne na lopatku a Kotlík s ní pospíchá do skleníku rovnou ke krbu.
„Tak, honem mezi třísky a hezky si zatancuj,“ vybídne s úsměvem Kotlík panenku. Ta překvapeně sleze z lopatky a prohlíží si nový krb, obejde ohniště, vylítne malinko do komína. To jako pro kontrolu, že budou mít plamínky dost místa. Pak se usměje na Kotlíka, beze slůvka skočí na hraničku třísek a už se točí, točí, točí dokolečka stále rychleji a rychleji, až jí pod nožkama nejdřív zadoutná, pak zadýmí, štrnkne o dřívka jednou, podruhé, jiskřičky vylítnou a dřevo je hnedle samý plamínek.
Kotlík kouká, jak taková malá panenečka dokáže udělat krásný ohýnek.
„Takhle pěkně bych bez tebe určitě nezatopil,“ chválí ji a hned dodává: „Co kdyby ses tu na zimu zabydlela? Bylo by pěkné, kdyby mi někdo hlídal hoření.“
„Jé, Kotlíku, v takovém pěkném krbu jsem ještě nebydlela!“ panenka má takovou radost, že přetancuje z jednoho kouta do druhého.
„Uvidíš, jak ti tu se mnou bude teploučko. Celou zimu v krbu nevyhasne, to slibuji.“
„Ještě že jsem ten krb právě dneska postavil,“ pochválí svou práci Kotlík a ví, že oheň není jen teplo, ale také světlo. A že i když sluníčko bude dlouho spát, zima už nebude tak studená a smutná, když ve svém krbu ubytoval ohnivou panenku.