Podzimní slavnost
Přišel podzim a zahrada se chystala na zimní spánek. Ještě naposledy se všichni sejdou, aby si udělali veselo. Na sobotu Kotlík chystal slavnost. Přijdou všichni přátelé, bude se tančit, hrát, zpívat a hodovat. Skřítek Kotlík plánoval slavnostní začátek, prostředek i konec. Začátek byl každý rok stejný – po slavnostních fanfárách přichází král slavnosti, usedne na trůn a řekne kouzelné slůvko, kterým zábava začne.
U prostředku a konce neměl Kotlík ještě tak úplně jasno, ale do plesu zbývalo pár dní a všechno má svůj čas. Hlavně, když měli krále slavnosti, který se už patřičně nachystává. Letos měl jako král slavnosti zahájit zábavu krtek. Pivoňky pro něj uchystaly sváteční královský plášť, růže připravily královskou korunu.
Přípravy byly v plném proudu, a kdo mohl, tak pomáhal. Skřítek Kotlík natrhal sedmikrásky a myška z nich upletla nádherné věnce. Přispěchali na pomoc špačci a věnečky ozdobili celou zahrádku. Stromy vybarvily svoje listí do zlata, červena i oranžova. Kotlík posekal trávník, z lístečků jabloní a malých větviček vybudoval křesílka a stolky. Pavoučci poutníci napletli sítě, které zavěsili mezi stromy jako stříbrné houpačky.
A co teprve hostina, všichni přinášeli to nejlepší ze svých zásob – jablíčka, medové koláčky i medovou šťávu, studánka přispěla vodou ze svého nejlepšího pramínku. Slavnost měla začít už zítra k večeru a najednou ta hrozná zpráva!
Krtek se ztratil – zvěst šla po celé zahrádce. Kotlík za ním to ráno šel, aby si všechno domluvili a vyzkoušeli. Volá, klepe na hromádku, zkouší nahlídnout dovnitř, až tam málem spadne, ale krtek nikde.
„Myško, prosím, neviděla jsi krtka?“
„A kde by měl být? Pro samé pletení a chystání jsem u něj nebyla na návštěvě už kolik dní. Myslela jsem, že se chystá na to velké slavení.“
„Hledám ho, volám, klepu, nešel se projít do bludiště?“ptá se myšky Kotlík.
„Počkej chvilku, kouknu co a jak,“ odpoví myška a už se pouští do krtkova labyrintu cest a chodbiček. Ale krtek nikde. Za chvíli je zase na trávníku u Kotlíka a oba jen vrtí hlavou: „Nikde není, co se tak mohlo stát? Přece nezapomněl na naši slavnost?“
A už to letí po větříku, od trávníku k jabloním, od skleníku k cibulkám, všude se povídá, že slavnost nebude, protože se ztratil krtek.
Kotlík bloumá po zahrádce, slyší to špitání a neví, co si počít, když se ho jabloňka zeptá: „Co myslíš, Kotlíku, mám se ještě parádit, bude slavnost nebo nebude?“
Skřítek jen pokrčí rameny a jde dál, zastaví se na břehu jezírka. Smutný, nejistý, zamyšlený. Najednou sluneční paprsek zasvítí na list leknínu, ten se zaleskne jako, jako……
Kotlík se chytí za hlavu, vyskočí, vykřikne: „Ejchuchú, že mě to nenapadlo dřív!“ a vesele pospíchá přivolat poštovního čmeláka. Už sedí u svého stolečku a píše psaní, čmelák si ho dává do brašny a letí pryč tryskovou rychlostí. Zpátky je v okamžiku.
„Tak co, přijede?“ ptá se Kotlík.
„Už je na cestě,“ bručí čmelda a pospíchá starat se o další zahrádkovou poštu.
Najednou někdo skřítkovi zaklepe zezadu na rameno, něco ho zatáhne u kotníku za kalhotky, Kotlík se lekne, otočí a pusa se mu roztáhne do širokého úsměvu.
„To je dobře, že jste tady! Vítám vás, oba,“ usmívá se na detektiva Zrcátka a jeho psa Šerloka.
„Dobře, poslouchejte, co se stalo.“
Kotlík je vede ke vchodu do krtkovy ložnice. Zrcátko poslouchá, zapisuje do notýsku, Šerlok zatím očuchává kytky, trávník, zeleninu a krtkovu hromádku.
Jenže pátrání je těžká věc, zvlášť po někom, kdo žije pod zemí. Za chvíli si může prohrabat tunel třeba na druhý konec světa, a kdo to pozná?
„Přece já,“ hlásí se hned myška.
„Tunely mám proběhané, žádnou odbočku jsem nevynechala. Kdepak, tudy neodešel, to máte na jistotu.“
„A co když ho někdo ukradnul vzduchem,“ uvažuje detektiv Zrcátko.
„Tady jsme přece my,“ hlásí se hlídka špačků. „Přes nás by nikdo jen tak neproletěl.“
„Tak šel třeba vrátky,“ bafá pes Šerlok.
„Kdeže,“ na to Kotlík, „klíče leží u mě ve skleníku, počkejte,“ zkouší kliku u vrátek. „Zamčeno je, tak kdo a čím by zamknul, když ne já?“
Zrcátko vstane a řekne: „Pověděli jste, co jste měli, a teď jdu pátrat. Radši tady počkejte, ať mi nepošlapete stopy. Šerloku, jdeme!“
Nejdřív prohledali celý skleník, i do skříňky s nářadím se koukli. Zrcátko leze na každý strom, obrátí vzhůru každý lísteček, pomalu zrcátkem kouká na každý trávníček. Pátrá hezky krok za krokem. To Šerlok je jiného zrnka. Běží tu doprava, tu doleva. Čuchne k růžím a hned peláší ke krtkově hromádce. Zaboří do ní čumák, párkrát hrábne a odběhne na druhý konec zahrady. Pátrání už trvá pěkně dlouho a všichni jsou netrpěliví – bude zítra slavnost nebo nebude?
Přešlo odpoledne, večer i noc a krtek je stále ztracený. Blíží se ráno, taková ta doba, kdy už není tma, ale ještě není světlo. Všichni spí, jen Zrcátko stále pátrá. Už propátral skoro celou zahrádku, došel až k jezírku. Zbývá mu poslední kousek, když tu najednou uslyší takové vzdálené: hr, hr, hr, hrrrrrr. Pak chvilku ticho a zase jen zdálky: hr, hrrr, hr, hrrrr. A vida, Šerlok už také bystří uši, ňafne a žene se za jezírko, kde rostou bylinky. Ňufe tady, ňufe tam, čumákem se zaboří do bylinčí a najednou se rozštěká na celé kolo!
Jéje, co se to děje? Celá zahrádka se probouzí a spěchá za Šerlokovým štěkáním. A kdo to tam leží pod meduňkou? Kdo si to protírá právě probuzené oči? Kdo jiný, než ztracený krtek!
„Co se to, kde jsem se tu, co vy tu?“ koktá rozespale krtek.
„To nám řekni ty, ospalče,“ povídá Kotlík. „Hledáme tě od včerejšího rána. Už jsme měli strach, že ses nadobro ztratil.“
„Pročpak bych se ztrácel?“ vyskočí krtek. „Já jsem si vlastně šel včera ráno natrhat trochu pažitky do polívky, jenže tyhle lístky tak voněly, že jsem si utrhnul jeden, ochutnal druhý, pochutnal jsem si na třetím… a pak už nic nevím, až teď.“
Zrcátko pátrá, koukne na lístek, koukne na krtka, obrátí se na Kotlíka a hned detektivně mluví: „Už to všechno máme, indicie, tedy, důkazy, tady, hned můžeme předložit. Spací kytka, snědl lístky, spal, neslyšel, neviděl.“
„Děkuji za pomoc tobě, Zrcátko, i tobě, Šerloku. Budu rád, když se zdržíte na slavnost.“
“Nevím, nevím,“ důležitě přemítá Zrcátko, „jestli nás nebudou volat. To víš, pořád se na světě něco ztrácí. Tu kytka, tu krtek a tak dál. Rádi chvíli posedíme, to určitě.“
„Tak a teď honem všichni do gala,“ tleskne Kotlík a už se sjíždějí hosté. Přiletí Časíčko ve svém vrtulníčku, Dešťová víla, mužíček Kapička nesmí chybět, přisviští Větřík s větrnou panenkou.
Cvrčci naladili housle, krtek se obléká do slavnostního a vtom už lilie troubí slavnostní fanfáry. Krtek jde důstojně ke svému místu, posadí se na trůn. Všichni zpozorní: teď to přijde. Krtek koukne na nebe a řekne kouzelné slůvko: „Posvícení!“
V tu chvíli na zahrádku pošle sluníčko své nejkrásnější paprsky, až celá svítí do zlatova. Cvrčci začnou hrát, a slavnost je v plném proudu. Teď už se bude jen tancovat, hrát a hodovat až do dalšího rána.