Proč andělé pláčou
Jednou, těsně před Štědrým dnem, se malý bráška zeptal svého staršího bratra: „Kájo, proč prší, když už je zima, proč není sníh?“
Starší brácha, který už měl skoro celou základní školu za sebou, mu začal vysvětlovat běh počasí: „Víš, když je moc teplo, tak nemůže sněžit, protože voda nestačí po cestě na zem zmrznout, a tak prší i v zimě.“
„Ale to není správné, v zimě má být sníh,“ odporoval malý bráška.
Oba kluci šli zrovna po ulici hlavního města k domovu. Z oken zářily vánoční hvězdy a na lustrech v domovech se houpalo kouzelné jmelí. Prodavači lákali ke svým stánkům s vánočními kapry a hned vedle se prodávaly vánoční stromečky.
Počasí bylo opravdu nevlídné, pršelo od rána, oblohu nebylo celý den vidět pro velký mrak.
Ten měl však ve své hlavě i velký brácha. Tížilo ho, jak se choval k rodičům, jak lhal jen kvůli vlastnímu pohodlí. Viděl, jak máma potají doma pláče.
„A proč nemrzne, chtěl bych se klouzat,“ vyptával se ten malý.
„To proto, že andělé v nebi pláčou,“ ozvalo se najednou za nimi zvonivým tichým hlasem.
Kluci se otočili a za nimi stál kudrnatý mladý chlapík. Na sobě měl bílé džíny, holínky do deště a bílou bundu. Hnědé vlnité vlasy mu sahaly až k ramenům. Ten malý klouček povídá: „Kde pláčou ti andělé?“
„V nebi. Andělé vždycky pláčou, když na zemi někdo lže svým blízkým.“
„A proč?“ vyptával se dál mrňous.
„Pokaždé, když na zemi někdo zalže těm, kdo ho mají rádi a těm, komu na nich záleží, vypadne jeho strážnému andělovi z křídla peříčko a už nenaroste. Jedině, až ten lhář udělá dobrý skutek, a to se nestane vždycky. Tak mají někteří andělé křídla skoro už bez pírek a nemohou vůbec létat. Proto pláčou. Nemůžou letět tomu svému člověku pomoci, kdyby byl v nouzi. A to je jejich práce.“
Velký kluk se chtěl trochu hádat. A taky se trochu bál – na ulici je zastaví cizí chlápek ve značkových hadrech a začne jim vyprávět takové nesmysly.
„Hele, nechte nás na pokoji a nevykládejte takové věci. My jdeme domů, jděte si po svejch,“ povídá tomu člověku.
Kudrnatý chlapík se na něj zadíval velkýma hnědýma očima, které byly klukovi trochu povědomé, ale nevěděl odkud. Najednou se cítil nějak divně a nevěděl proč. V hlavě se mu ozvala hudba, kterou měl moc rád. Kde se tam tak najednou vzala? A proč mu hlavou letí ty obrázky lidí, které zná? Babička, děda, jeden, druhý, máma, tátové… Vidí je, jak se na něj smějí, jak ho máma ukládá do postýlky – je to on, a není, vždyť je ještě úplně maličký! Vidí minulé zimy a léta, narozeniny a spoustu vánoc, první školní den a první jízdu na kole. Celý svůj život má jako na dlani – a najednou je to pryč. Udivený stojí na potemnělé ulici, v dlani svírá ruku svého malého brášky a dívá se na cizího chlapíka, z něhož vychází zářivé bílé světlo.
„Já jsem tvůj strážný anděl Sandalfon, můj milý. Od tvého narození jsem s tebou, znám tvá trápení i tvé radosti. Vím, jak tě mají všichni rádi a jak máš rád ty je. Jen jsem sem skoro nemohl doletět, ty tvoje poslední měsíce daly mým křídlům pěkně zabrat. Ale já musím být s tebou, budu ti pomáhat celý život, pokud mi to dovolíš. Jsi výjimečný, úžasný a chytrý člověk. Prosím tě, buď takový, jaký jsi. Nechtěj se nikomu podobat, nemusíš se nikomu přizpůsobovat, dovol mi, ať tě vedu po správných cestách a věř mi, že budu vždycky s tebou. Abych tě chránil, potřebuji však svoje křídla a to je jen na tobě, jestli mi na nich pírka budou růst nebo všechna vypadají.“
Kluci udiveně koukají na anděla Sandalfona, který rozzářil temnou blátivou ulici. Najednou přestalo pršet a malý se bezelstně, jak to jen malé důvěřivé děti umějí, zeptal: „A kde jsou ta pírka, která ti vypadala?“
„Přece nad tebou,“ odpověděl anděl a pomalu se rozplynul v bílé záři.
Z nebe se na tváře kluků snášely první vločky.
„Sněží!“ radostně volal ten malý a rukama nabíral sněhové vločky, kterých padalo z nebe stále víc.
„Tak pojď, půjdeme za mámou a za tátou a budeme slavit Vánoce,“ vzal ho za ruku velký brácha a rozběhl se k domovu, který měl tak rád.