Rozchechtaná rajčata
Rajčata byla ten rok pěkně veselá. Ještě ani výhonky nevystrčily špičky z hlíny, už se třásl celý záhonek. A když začaly klíčit a růst, každou chvilku to vypadalo jako malé zemětřesení. A to bylo samé chachacha, checheche, chochocho, ostatní rostliny jen natahovaly stonky, aby se dozvěděly, co tak legračního se děje. Jenže rajčata měla prostě jen pořád dobrou náladu. A proč ne? Sluníčko svítilo a hřálo je seshora, zem byla kyprá a dopřávala kořínkům výživu, aby sílily a rostly.
Kotlík jim připravil záhonek trochu dál od ostatních. Pěkně v závětří, ale na sluníčku, a tak to vypadalo, že letošní sezónu si rajčata pěkně užijí.
Rostlinky vyrostly přenáramně, nasadily na květ, bylo jich spousta a na své vtípky chytaly včelky jedna báseň.
Tak třeba: „Včeličko, honem, honem, už se třesu, tolik pylu neunesu,“ volal jeden rajčatový stonek.
„Jen ho nech a poleť sem, máš to rovnou za nosem,“ notoval druhý.
„Já jsem tady nejsladší, medu budeš mít za tři,“ smál se třetí.
Sotva včelky doletěly, sedly na kvítek a daly se do práce, už je volali z ostatních rostlinek. A rajčata se smála a pyl místo do včelích košíčků padal na zem, až tomu Kotlík musel udělat konec.
„Co to tu je,“ běžel k rajčatům, když viděl, jak včely zmateně létají sem a tam, stonky se ohýbají smíchem, některé kvítky dokonce padají na zem.
„To by tak hrálo, vy stonky střapaté, přestaňte plašit včely!“
Zem byla posetá spadlými kvítky.
„Tak z těch už červená rajčátka nebudou,“ povzdychl si skřítek a začal řídit včelí partu.
Konečně se rajčatový záhon uklidnil, včelky udělaly svoji práci, rajčatové kvítky pomalu uvadaly a na jejich místě se začaly kulatit malé zelené míčky. Jednou budou červené, ale zatím jen nabývají na kulatosti a barvu mají do zelena. A už zase jsou zase samý smích.
„Jestli ta rajčata letos uhlídám, to bude zázrak,“ bručel Kotlík, takhle rajčata ještě nikdy nevyváděla. Třeba dneska ráno si hrála na schovávanou, a jak se jedno malé zelené rajče snažilo schovat za lístek, stopka se utrhla a malý zelenáček hupsnul do trávy.
„Tak ty už si toho červenání neužiješ,“ běduje Kotlík. „Kdo ti to poradil, abys takhle skopičil, řekni?“
Zelené rajčátko: „Kdybych to řekl, už by se mnou nikdo nepromluvil, to já nemůžu, víš?“
„A kdo by s tebou mluvil, podívej, jsi ukroucený a máš po chechtání. Tak co se vůbec u vás, rajčat, letos děje?“
„Na to už musíš přijít sám, vždyť nejsi nadarmo nejlepší zahradní skřítek.“
Kotlík přemýšlí, kouká na malé zelené rajče, kouká na záhon a pak se rozhodne. Dělá jakoby nic. Naloží spadlé rajče na kolečko, veze je pryč a píská si zelenou písničku. Přitom ale napíná uši, jak se patří.
Najednou zaslechne: „Piky, piky, honem se schovat, jedeme dál, kdo je na řadě?“
Kotlík se otočí na podpatku, rozběhne se a už drží za rukáv malého mužíčka, je celý zelený, od botek až po hlavu. Proč, asi. Přece proto, aby se mohl dobře schovat. Tu v trávě, pod listím, nebo za pažitkou.
„Ajejej, Kazišotek, tak ty mi tu letos kazíš rajčata!“ bafne na něj skřítek Kotlík.
„Kdeže bych, ona se přece kazí sama, koukni, spadnou a už jsou na nic. Přece na to nepotřebujou právě mě.“
„Jenže k čemu bys tu pak byl, Kazišotku?“ povídá Kotlík.
„No, no, no přece abych ….. kypřil trávník, povídám. A taky, taky…… pomáhám……“
„Já vím,“ zamračil se Kotlík „kde se něco kazí, je vždycky Kazišotek. Proč takhle navádíš rajčata? Víš, kolik kvítků kvůli tobě letos nedokvetlo?“
„Jojo, to jsou pády, kope do stébla trávy Kazišotek. „Kdo to kdy viděl, to není přece moje to – kazivěc. Když chtějí, tak si hrajou, když nechtějí, hra končí, to přece ví každý skřítek.“
Mezi námi, Kazišotek je takový zvláštní skřítek. Znáte to, někam přijdete a najednou je všechno vzhůru nohama. Myslíte, jak si budete dneska pěkně hrát a najednou chybí hračky. Chcete si vzít auto a nemá kola, pistolka má ulomenou spoušť a panenka místo vlasů holou hlavu. Koukáte, nikde nikdo, hračky zničené, na písku chybí lopatka a vy nevíte, kam se to podělo. Asi seto poka-zilo. Kazi-věci jsou vždycky dílem Kazišotků. Přijdou, dělají to svoje checheche, chochocho, chichichi, jsou nejdřív dobří kamarádi, ale jak můžou, už navádějí. „Pojď, polezem na strom a sházíme všechna kazi-jablka, víš, co, pošlapeme ten jahodový záhon a bude kazi-marmeláda, co, co, kazi co?“
Hned začnou všechno kazit a tenhle rok Kazišotek přišel Kotlíkovi pokazit rajčata. Kazišotci neumějí nic jiného, neumějí nic vyrábět, o něco se starat, nemají nic rádi. Prostě jen všechno pokazí.
„Přece ho nenechám vyvádět,“ dumal Kotlík. Nejdřív potřeboval k myšlení trochu klidu, tak si šel do skleníku na trochu marmelády s rohlíkem. Seděl v křesílku, dumal a pomalu přimazával marmeládu na rohlíkové kousky. Najednou jakoby zaslechnul, že se někdo na zahrádce směje, tedy – směje – spíš chechtá, chechotá, chichotá a už se to hrnulo jako velká voda! Vyběhne ven a jen zmateně kouká: rajčata se na záhonku kymácejí sem a tam a smíchy se popadají za kulatá bříška, hrušky se prohýbají v pase a chichotají se jako malé holčičky, jablíčka, švestky, květiny, celá zahrádka je velký smích. A mezi vším kmitá v trávě Kazišotek a jen zahlédne Kotlíka, švihne očkem a zahihňá: „To já ne, to všichni kolem, oni tak vyvádějí, já jsem tu přece jen tak na návštěvě, hihihi!“
Ale už se mihne a liliím trhá lístečky, jen se kmihne a petrželce rovná kudrnky, smýkne se a cibulce svléká kabátek.
Teď se teprve musel skřítek Kotlík rozčílit. „Já ti dám, návštěvu, kdo tě zval? Tak už dost!“ dupnul Kotlík, až Kazišotek povyskočil na trávníku. A jak povyskočil, už se mu naškrtnul kamínek, dopadnul do trávníku a jakoby tisíc mravenců mu lezlo do kamizolky, pod kalhotky, do botek i pod klobouček. Jenže to nebyli mravenci, to jen travička se pod Kotlíkovým mávnutím začala pěkně prohýbat a Kazišotka lechtat všude, kam mu jen dosáhla. A ten se smál a smál, smál se tři dny a tři noci, Kotlík šel mezi tím dávno spát, znovu vstal, postaral se o zahrádku a znovu a znovu a nechal Kazišotka, aby se smál, už ho bolelo bříško a celé tělo od smíchu a prosil skřítka: „Kotlíku, chachacha, checheche, chichichi, řekni trávníku, že už se nemůžu ani chvíli smát, chachacha, checheche, chichichi, už mě bolí taky pusa, chachacha, pěkně prosím, prosím, checheche…..smích není žádná legrace, chichichi!“
„Tak vidíš,“ řekl Kotlík, „radši jdi, než si to rozmyslím.“
Tak se Kazišotek ztratil z naší zahrádky a byl zase klid. Rajčata uzrála, dokoulel se jejich čas a Kotlík jich sklidil plný koš. A zahrádka ještě pár týdnů vzpomínala, jak Kotlík potrestal Kazišotka.