Růžové tajemství
Kolik je druhů růží, kdo je spočítá?
„Šípkové, čajové, veselé maškarádky, stolístky a ještě královské tu mám,“ zapisoval si jednou skřítek Kotlík do svého zahradního kalendáře růžový seznam.
„Snad jsem žádnou nezapomněl,“ lekl se a rozhodl, že to raději zkontroluje na místě.
Vyklouzl ze skleníku s notýskem a tužkou, nejdřív si odškrtnul v rohu vedle skleníku šípkový keř a dal se na pochod kolem květinových záhonů. Dopočítal růže, až došel k poslední – královské. Zdála se nějaká smutná, povadlá poupata jakoby ani nechtěla rozkvést.
„Copak, copak, křehotinko,“ hned se stará Kotlík. „Přece mi tu nebudeš vadnout. Hned se na to podívám.“
Zalito je dobře, kouká pod lístečky, mšice nejsou v dohledu.
„Krtku,“ volá hned kamaráda, „koukni na růžové kořínky, jestli nejsou potrhané.“
„Dole všechno v pořádku,“ hlásí krtek.
„Jakpak, tohle je spíš v pěkném nepořádku,“ uvažuje Kotlík.
Vyptával se růže, co ji trápí, ale ona jen smutně skláněla poupěcí hlavičky k zemi. Kotlík ještě jednou prohlédl všechny růže a teprve teď si všimnul, že ani jedna růže nekvete. Všude jenom poupata a taková nijaká, povadlá.
„Třeba se dozvím jinde, proč to smutnění. Co se šustne na zahrádce, to ví určitě větrná panenka,“ řekne si Kotlík. Utrhne větvičku a jen tak s ní párkrát švihne do vzduchu.
„Jé, to´s mi udělal pěkné pohrání, Kotlíku,“ chichotá se vesele větrná panenka a klouže se po větvičce jako po skluzavce. „Ještě chvilku a budu nejlíp vyvětraná.“
Kotlík chytře koukne a jen tak ledabyle odpoví: „Vždyť víš, že jsem rád, když někdy zaskočíš na kus řeči.“
„Tak švihej a mávej, ať si užiju,“ pobízí ho větrná panenka, aby ještě mával proutkem sem a tam. To je totiž při takovém větrném svištění nejlepší.
„Tobě se řekne, švihej a mávej, jenže já mám taky jiné starání.“
„Ale, vždyť ti tu všechno kvete a zraje,“ chválí panenka.
„Koukni na růže a hned uvidíš, kde je motanec,“ stěžuje si Kotlík.
Panenka odletí, prolítne nad záhonem růží a už je zpátky.
„Chybí trny, zahradníku, kdes je nechal, co?“ volá na Kotlíka.
Trny, diví se Kotlík. Proč na růžích trny, k čemu by byly v kouzelné zahrádce?
„Tady přece nikdo nikomu neublíží, růže nepotřebují trny,“ vysvětluje skřítek větrné panence.
„To si myslíš ty,“ namíří na něj prstem panenka.
„A když nevěříš, zeptej se jinde, nejspíš někoho staršího, než jsi sám.“
Fííí, zasviští, zamává a je pryč.
Ta mu to dala, prý: zeptej se staršího. Jsem přece dost starý na to, abych měl svoji vlastní zahrádku, tak co, mudruje Kotlík. Bloumá po zahrádce, zajde k jezírku, sedne si na starý pařez a kouká, jak vánek čeří hladinu.
„Někdy nejsou konce k ničemu, když nevíš začátek,“ slyší najednou hluboký hlas blízko sebe.
Vyskočí, kouká a hlas se ozve znovu: „Jsem to vážně já, pařez nejstaršího stromu téhle zahrady. Moc toho pamatuju, i to, když tady ještě nebyl plot, ani záhony a už vůbec ne tvůj skleník.“
Kotlík si sedne do trávy a sleduje pařezí vyprávění.
„Je to už tisíc let, co jsem tady stál jako mladý stromek. Pak taky ty šeříky, byliny, no a růže. Divoké růže, bez trnů. Divukrásné, čaronádherné. Kvetly všem pro radost. Pak se všechno změnilo. Přišel sem člověk. Nejdříve jsme se radovali, že budeme k užitku. Jenže on nás sekal, dupal po nás, lámal naše větve a stonky. Nechal nás umírat žízní. Růže trpěly nejvíc. Nakonec všechny zahynuly, zbyla jen jedna poslední.
Tehdy byl úplněk a to se dějí různé věci. Ničitel přišel k poslední růži s nožem v ruce, aby jí uřezal květy a potom ji zašlapal do země. Ale stonek růže byl obtočen velkými špičatými trny. A růže stála a čekala, trny byly připravené popíchat toho člověka. Už mi neublížíš, vykřikla těsně předtím, než ji vyrval ze země a jeho ruce byly plné krve. Zničil poslední růži a zmizel. Na zemi zůstal jediný růžový květ.“
Kotlík koukal s pusou dokořán.
„Co bylo dál, jak to, že ještě růže mohou kvést?“
„Z lásky k člověku, a pro člověčí lásku k růžím,“ odpověděl starý pařez.
„Přišel jiný člověk, zachránil všechny, založil tady první zahradu a z malého poupátka vypěstoval novou růži. Od té doby se ale růže bojí. Vrať jim jejich trny, odmění se ti novou krásou,“ skončil pařez svoje vyprávění.
„Děkuju ti,“ zvedl se Kotlík a po tváři se mu koulela velká slza.
Nejdříve šel do svého skleníku. Tohle nebylo jen tak nějaké zakouzlení, čekalo ho velké čarování! Studoval v kouzelnických knihách, večer se vypravil po měsíčním paprsku k Měsíční královně a o něčem s ní dlouho mluvil. A pak čekal. Ještě tři dny, dva, a už je tady úplněk. Osvítil celou zahradu. Kotlík vyšel ze skleníku v úplně jiném obleku. Místo své zelené čepičky měl černý špičatý klobouk se stříbrnými hvězdami a právě takový dlouhý plášť, zavázaný pod krkem. Měl dokonce kouzelnickou hůlku, tedy spíš to vypadalo jako zahradnická motyčka, ale tak to asi mělo být.
Nejdříve požádal o pomoc zemi, vítr, vodu i měsíc. Mávnul jednou, zem uvolnila růžové kořeny a všechny růže z květinového záhonu najednou stály uprostřed zahrady na trávníku před Kotlíkem.
Mávnul podruhé a motyčkou stáhnul z oblohy jeden měsíční paprsek. Ten uvázal na motyčku jako laso, hodil jím do výšky, daleko, vítr ho nesl až ke hvězdám. Jedna se zachytila do lasa a padala dolů, právě doprostřed růží.
Když byla těsně nad nimi, mávnul skřítek potřetí a hvězda se rozpadla na tisíce malých ostrých kousků, které posypaly růže. Kotlík mávnul znovu a kouzlo zmizelo. Růže byly na svých záhonech a celá zahrada spala.
„Teď musím čekat do rána,“ řekl si Kotlík a šel také spát.
Sotva první sluneční paprsek zaklepal na skleníkovou střechu, vyšel Kotlík na ranní procházku. Zamířil přímo ke květinám a hned kontroloval, jestli na růže účinkovalo to úplňkové kouzlo. Prohlédl šípkové, pokýval hlavou a šel k čajovým. Tam už se trošinku usmál, u maškarádek poskočil a u stolístek si začal pískat. Když došel ke královským, věděl, že všechno je, jak má být. Na každé růži bylo tolik květů, kolik se vešlo a voněly na celou zahrádku.
Ale jistě, trny byly na všech stoncích, tak jako kdysi. A proč ne? S tím, kdo má trny, musíte vždycky jen trochu opatrně, a on se vám za to bohatě odmění.