U mrkviček straší!
Tahle věta letěla celou zahrádkou. Všichni už věděli, že se na záhonu u mrkviček něco děje. Mrkvový záhon byl vždycky Kotlíkovou pýchou. Pěkná hustá nať, za kterou se mohli králíci uběhat, oranžové jehlánky hezky špičkou do země, jen se srdce smálo. Jenže letos žádná sláva. Kudrnatá nať byla celá seschlá a pocuchaná, a když se člověk podíval na její konec, kde měla už dávno sílit malá mrkvátka, nebylo k vidění vůbec nic. To Kotlíka doopravdy polekalo.
Obíhal kolem dokola a přemýšlel, co se děje. Ptal se okolních záhonků, ptal se i mrkviček, jenže nikdo ani muk, jakoby se všichni něčeho báli.
„Hej, co jste všichni takoví zvadlí? Vždyť je jaro, tralalinky, tralala,“ hopsal skřítek v ranní rose.
„Hopsa, hopsalinky, pojďte si zahrát na babu,“ provokoval trochu víc.
Ale nikdo se nepřidal. Jak je to možné? Dřív stačilo zavolat: „Máš babu!“ a už byla zábava až do setmění.
Pak najednou slyší i on to strašení. Nejdřív jen občas, malinko, pak víc a najednou jsou tu ty zvuky pořád. Takové vzdálené dunění, které ve dne zní jako duté bum, bum, bum, vrrrrr, v noci zase jako hr, hr, hr, chrrr.
Když se začala otřásat zem, už se báli všichni. Kotlík měl pro strach uděláno, ale s myšlením byl taky v koncích. Nedařilo se mu tu záhadu rozmotat, ať pátral sebevíc.
„To jsem tedy za celé svoje zahradnické skřítkování nezažil,“ mudroval po celý den.
„Co s tím, co s tím, co já si vymyslím? Kdo je asi tak nejlepší proti strašení? Koho zavolat na pomoc?“
Než to stačil vymyslet, zem zaduněla! Chvíli to bylo pod mrkví, potom pod špenátem, najednou u zelí a uprostřed trávníku dunění zesílilo, už to znělo jako hromobití, trávník se začal pohupovat, potrhávat, LUP! Velký trávníkový drn odlétl jako střela a místo něj narůstal černý kopeček. Co kopeček, přímo kopec! Sotva narostl, dunění se ozvalo o kus dál, zase lup a stejný kopec! A třetí, čtvrtý, desátý!
Všichni se sběhli podívat se na tu spoušť. Kotlík běžel do skleníku, vzal svou lopatičku a honem ke kopečkům. Nejdřív se bál, pomalu se blížil k prvnímu, a když se nic nedělo, zabořil lopatičku jednou, zabořil podruhé a už ji z druhé strany někdo drží, už mu ji někdo tajemný vytahuje z rukou! Nebojácný Kotlík stojí a kouká, jak se kopeček hýbe, čeká, až konečně uvidí toho, kdo mu ničí zahrádku. Kdo to je? Žádné strašidlo, žádná příšera, ale krtek!
A hned na Kotlíka: „Proč mi ničíš moji krásnou hromádku? Sotva jsem ji vybudoval.“
„Jsem tady zahradní skřítek a tys mi zničil víc, celý trávník, koukni.“
„Co do trávníku, pod zemí je to lepší, na světě jsou dobré jen moje hromádky,“ povídá krtek.
„Jak ty víš, co je na světě dobrého, když jsi pořád v zemi,“ na to Kotlík.
„Už jsi někdy viděl třeba rozkvetlý záhon kosatců? A viděl jsi, jak dozrávají meruňky? To je teprve krása!“
Krtek se rozhlídnul kolem a musel uznat, že na Kotlíkově řeči něco bude. Přece si však zahrál na lepšího: „Co po tom všem, já stavím podzemní bludiště a to bude teprve něco.“
Kotlík už ví, proč to dunění, jen si to ještě chce ujasnit: „A kde to bludiště stavíš?“
„Přece tady, pod zahradou,“ povídá krtek. „Kdybys viděl, co už tam mám tunelů, chodeb, chodbiček, pokojů, vlezů a výlezů, takovou zábavu krtci ještě nezažili.“
„Jenže takovou zábavu nezažila ani naše zahrádka. Už konečně vím, proč mi mrkvičky nerostou. Pojď, ukaž, co jsi vybudoval pod jejich záhonem,“ na to Kotlík.
„No, co, co, co,“ mumlá krtek. „Tam mám přece svoji ložnici. Musím taky někde spát.“
Kotlíkovi se už rozsvěcí v hlavě světýlko. Tak to byly ty zvuky! Ve dne bouchání, vrtání a hrabání, jak krtek budoval tunel, a v noci zase jeho chrápání po dlouhé práci. A mrkvičky nerostly, protože se bály, že se proboří krtkovi – strašidlu přímo do ložnice.
„Jenže jak my k tomu přijdeme,“ povídá krtkovi Kotlík.
„Ty si přivandruješ bůhví odkud, tady si všechno v klidu roste, hraje, odpočívá a najednou nemáme kam kořínky složit kvůli tvému bludišti. Víš, co jsi všechno potrhal, zničil a co kvůli tobě uvadlo kytek? Když se staví, musíš mít přece plán a ne si stavět, kde se zamane,“ vysvětluje krtkovi.
Krtek není zlý, jen mu předem nezasvitlo, že by se měl s Kotlíkem domluvit dřív, než začne tunelovat. Teď teprve kouká, co způsobil.
Místo hedvábného trávníku na každém kroku černá hromádka, že by tam i ježek zakopnul. Slunečnice jsou uvadlé, protože mají zpřetrhané kořínky, ostatní na tom nejsou o nic lépe. Vypadá to, že zahrádka krtkovo budování nepřežije.
„Tak skřítku, jakže se jmenuješ, jo, Kotlík, tak Kotlíku, co jako s bludištěm? Co jako s tou tvojí zahradou? Abych to, jak se říká, dal tak nějak zase dohromady,“ jde pro usmířenou krtek.
„Musíme se dohodnout. Jestli tady s námi chceš být, musíš taky myslet na druhé,“ vysvětluje Kotlík. „A nejdřív všechno pořádně naplánujeme.“
Vezme tužku, papír a kreslí: „Tunely, které jsou na záhonech, musíš všechny zahrabat, nikde nesmí zůstat ani kousek. Zelenině a kytkám tunely nesvědčí. Ložnici si postav tady za mým skleníkem. Místa je tam dost pro celý byt. Vedle zahrádky je velká louka. Tam můžeš mít tak velké bludiště, jak se ti zlíbí.“
„To je pravda,“ kývne krtek. „Ale když jsem to tady tak pohromádkoval, třeba bych mohl s něčím pomoct?“
A tak krtek hlínou z hromádek zaplnil tunely pod záhonky, aby se všem dobře rostlo. A protože zůstal bydlet na zahrádce hned vedle Kotlíkova skleníku, ti dva si nakonec docela dobře rozuměli. Krtek na jaře pomáhal na zahrádce s rytím záhonů a ve volném čase hráli šachy o to, kdo bude králem podzimní slavnosti. Letos vyhrál krtek, takže na slavnosti bude králem on.