Veverčí skopičinky
Vzadu vedle konvalinek je lískový keř. A protože keř je bohatý, plný spletitých cestiček, kořínků a větviček, je to tu jako v bludišti. Často si tu hrávají ježci, myška i krtek na schovávanou nebo na šipkovanou, i honbu za pokladem si tu už zahráli. Koncem léta na keři dozrají oříšky a to si pro sebe lískoví zaberou dvě lesní veverky. Lískové oříšky jsou jejich oblíbenou pochoutkou, a tak se chtějí předzásobit na zimu. Mají se skřítkem Kotlíkem dohodnuté, že si mohou natrhat košík oříšků za pomoc na zahrádce.
Pro veverky se tu vždycky najde nějaká práce. Nebojí se výšek, jsou hbité a rychlé. Vylezou tam, kam by se každý jiný bál. Většinou je Kotlík požádá, aby pomáhaly při sklizni ovoce. Jablíčka nebo švestky z těch nejvyšších a nejtenčích větví přinesou na zem jenom ony. A pak se vždycky na zahrádce pár dnů zdrží, aby si užily ořeší.
Větrná panenka je s nimi dobrá kamarádka, a tak to někdy v té veverčí době v ořeší pěkně rámusí a haraší. Ty jejich hrátky stojí za to. Jakmile veverky někoho vidí, hned rozhrnou větvičky ořeší, lákají ho do houští, a jak se protáhne za první větvičku, druhou, třetí, spletou všechny tak dohromady, že se zpátky nedá jít ani o krůček. A veverky přeskakují z jedné větvičky na druhou, ty se naklánějí jednou sem, podruhé tam, a pak ten chudák jen bloudí, zakopává o kořeny, lískové větvičky ho švihají po těle všude, kam dosáhnou.
Ale tohle je moc i na větrnou panenku. Nechat někoho bloudit v ořeší a neříct mu, že jde o hraní a závodění, není jen tak.
„Tomuhle říkáte hra? Vždyť každého poděsíte a vystrašíte,“ domlouvá veverkám větrná panenka.
„To já radši svištím po proutcích sem a tam, tam a sem, to nikomu nevadí, nanejvíc mu hlavu rozcuchá.“
„Jenže to není pořádné hraní,“ pošťuchují panenku veverky.
„V lese si takhle nevyhrajeme, to víš, samé velké stromy, jen ty šišky můžeme shazovat. Ale tohle je mnohem zábavnější. Letos si to musíme zvlášť vychutnat,“ nakazuje starší veverka. „Ať se můžeme těm bloudilům smát až do jara.“
Ale jak to tak se zlomyslnou zábavou bývá, nikdy netrvá věčně a nakonec vždycky padne kosa na kámen. To když si veverky troufly na Kotlíka. Bylo po práci a po sklízení ovoce, když měl Kotlík volný den a šel se podívat k ořeší, jak si veverky svoji odměnu vybírají. Jde a jde, ořeší se před ním otevře jako brána a on si myslí: „Asi to mají pro mě veverky takhle hezky nachystáno.“
Jde dál do ořeší a volá: „Hejhou, veverky, přišel na návštěvu skřítek. Kde jste kdo?“
Ale všude ticho, velké, veliké ticho.
Tak zavolá Kotlík znovu: „Veverky, jste ještě tady? Jdu se podívat, jak se vám daří sbírání!“ Jenže zase nic.
Kotlík si pomyslí: „Ony jsou ty veverky takové uličnice, že můžou klidně odejít bez rozloučení. Nu což, asi si natrhaly svoje a šly domů.“
Obrátí se a chce vyjít cestičkou, kterou přišel. Jenže cesta tu už není. Proutky se spletly v neproniknutelnou stěnu. Kotlík se obrátí a podívejme, tam v lískoví se rýsuje malá cestička, tak se po ní vydá. Jenže jak tak jde, tu ho šlehne jeden proutek, tu druhý. Cesty neubývá a všude ticho, ani pípnutí, ani písknutí. Kotlíkovi už došla myšlenka, že tu pastičku na něj nastražily veverky a že určitě někde nahoře sedí a chichotají se, jak i nejlepšího zahradního skřítka napálily.
„I což,“ pomyslí si, „já vám to odvedu, jen si nemyslete.“
A statečně zápolí s lískovým keřem, až se dostane zpátky na trávník a honem spěchá do skleníku si všechno promyslet. Kotlík dobře ví, že na veverky se nemůže zhurta. Jsou pěkně neposedné, pořád si chtějí hrát a dělat legraci. Jak to udělat, aby poznaly, co samy nemají rády, a přesto druhým vyvádějí? Myšlenka na sebe nenechá dlouho čekat. Kotlík nejdříve něco maluje na velký kus papíru, který připevní na starý pařez blízko ořeší. Pak svolá do skleníku svoje přátele a dlouze se s nimi o něčem domlouvá.
Zvědavé veverky si počkají, až Kotlík odejde od svého plakátku a hned se jdou podívat, cože se to bude zajímavého na zahrádce dít a komu můžou provést další kulišárnu. Čtou, slabikují a vesele poskakují, bodejť by ne, když Kotlík vyhlásil Velký lískový závod ve sbírání oříšků. Přihlásí se dvojice, a kdo nasbírá za hodinu více oříšků, stane se velkým vítězem a budou mu patřit všechny oříšky z letošní úrody.
Veverky tleskají: „Kdo jiný by mohl nasbírat víc, než my? Počkej, to je dostaneme, výhra je naše, to se ví!“
A honem běží za Kotlíkem, aby se přihlásily na ten velký závod.
Druhý den ráno se u ořeší shromáždí všichni závodníci. Každý má svoje číslo a je přidělen do dvojice. A tak soutěží detektiv Zrcátko se svým psem Šerlokem, Časíčko si k sobě vybral za parťáka krtka, větrná panenka myšku. A je jasné, že veverky budou soutěžit spolu. Kotlík bude dělat rozhodčího a hlídat, aby nikdo nepodváděl, nekradl oříšky z košíku druhých, a aby celá soutěž trvala přesně hodinu. Časíčko mu k tomu soudcování půjčil svoje kouzelné hodinky, všichni se připraví ke košíčkům, Kotlík mávne rukou, stiskne hodinky a naráz křikne: „Teď!“
Všichni se vrhnou do sbírání. Šerlok probíhá ořeším, ohne vždycky jednu větev a Zrcátko z ní otrhává všechny ořechy. Časíčko se vznese ve svém vrtulníčku, trhá oříšky a hází je dolů, kde je krtek rovná do košíčku. Větrné panence stačí sjet po oříškové haluzce a na zemi je oříšků přímo nastláno, že myška nestačí sbírat. Všem úroda přibývá přímo kouzelnou rychlostí.
Jen veverky mají v košíku pořád sotva na dně. Sbírají, trhají, snaží se, je to divné, prapodivné, oříšky v košíku nepřibývají ani trošinku. Je to kouzlo? Není? Kdepak, žádné kouzlo Kotlík nepotřebuje, aby malinko potrestal nezbedné veverky. Dohodnul se s přáteli, a tak myška na straně ve veverčím košíčku vyhlodala malou dírku. Nahoru jeden veverčí oříšek padne, dírkou jiný vypadne a myška ho rychle odnese schovat pod hromadu listí.
A veverky se diví a trhají stále rychleji a rychleji.
„Poslyš,“ povídá jedna druhé, „to není jen tak samosebou. Koukni, jak tam Kotlík chodí a nakukuje do košíků jakobynic. To asi není jakobynic. Pojď, musíme zjistit, co na nás nachystal.“
A šupity, už jedna sklouzla na zem jako po tyči a poskakuje kolem košíků. Chtěla by vypátrat, co se to tu děje za veverčí klamání. Ale nezjistí vůbec nic a po hodině soutěžení je veverčí košík stále poloprázdný, zatímco ostatním koše přímo oříšky přetékají.
„Tak to je poprvé, co vidím, že se nesmějete,“ povídá Kotlík veverkám. „Nemusí být vždycky první ten, kdo má vychytralé nápady, to si pamatujte. Dnešní soutěž vyhrál Časíčko s myškou.“
Veverky zklamaně koukají, že nebyly nejlepší, ale skřítek Kotlík je spravedlivý a dokáže potěšit každého: „Ale protože jste na zahrádce pomohly, dostanete také odměnu. Můžete si vzít dva koše oříšků, jako vždycky. Rádi vás příští rok zase uvidíme. A třeba si budeme hrát všichni dohromady, místo abyste si vy dvě s námi pohrávaly, co vy na to?“
Veverky se stydí, už jim došlo, že je Kotlík pěkně převezl. A tak poděkují Kotlíkovi za oříšky, vezmou své košíčky, rozloučí se s ostatními a hupky, hupky, pospíchají k lesu.
Ostatní se začnou naráz smát: „To jsme jim to předvedli,“ zasviští větrná panenka. „Příští rok si určitě dají pozor, aby nám pletly bludiště.“
Pak už všichni pospíchají k oříškům, schovaným pod hromadou listí. Myška zatím zalátala veverčí košík, přinesla další, aby si každý mohl nabrat a domů odnést kousek té křupavé oříškové pochoutky.